Pro ty majetnější je tu letadlo až do Indie
1.den Po 3.7.1995
Tábor - Praha - Brno
-----------------------------------------------------------------
Tak, dneska to konečně začalo. I když se vlastně nedá říct,
že to začalo dneska. Dalo by se totiž říct, že už to začalo před
pěti dny nebo před sedmi měsíci. Právě před asi přibližně sedmi
měsíci a třemi dny jsme vymysleli plán INDIE. Pokud bych chtěl
být objektivní, a to chci být, musel bych podotknout, že ten plán
jsem vymyslel já. Jsem totiž stále velmi aktivní a iniciativní.
Někdy jsem iniciativní až příliš. Například pro íránské vízum
jsem byl v Praze pětkrát.
No, počítám, že tuhle stránku vytrhnu, protože na začátku to
jsou vždycky takový kecy a blbosti, to se jenom rozepisuju. To
znamená, že si můžu blbnout i na týhle stránce, která je na druhý
stránce za tou stránkou před touhle stránkou.
Dnešek, to byl ale den. Myslím, že jsem si udělal několik
rekordů, co se místní dopravy týče. Např. třikrát jsem vlez do
metra na Muzeu a třikrát se pak nechal odvézt směrem na Dejvic-
kou, aniž bych se vrátil stejným směrem. Vezmu to asi pěkně od
začátku a spočítám to: tak ráno od vlaku céčkem na Muzeum (1),
áčkem na Hradčanskou pro íránský víza (2), zpátky přes Muzeum
(3) až na Chodov (4), busem na Volhu (5) a zpátky na Chodov (6),
pro změnu na Muzeum (7) a Hradčanskou (8), tramvají na Vltavskou
(9), céčkem na Muzeum (10), áčkem na Můstek (11), pěšky na Muzeum
(!), metrem na Nádraží Holešovice (12), busem 200 na Stírku (13),
busem 102 na Nádraží Holešovice (14), metrem na Hlavák (15),
tramvají na Husineckou (16) a pak zpátky pěšky na Hlavák (!).
A to všechno se 14,1 kg těžkou krosnou na zádech. Asi jsem fakt
dobrej.
Prozatím končím, jdu se podívat, jestli mi už nejede vlak na
Českou Třebovou. Sraz s klukama mám zítra v 1.40 na nádraží v Br-
ně. (Jestli to tam znáte, tak u pekárny U Karla, asi metr před
ní. Heslo zní: "Chleba neměli.")
Jestliže tě začátek nepřesvědčil, vrať se na hlavní stránku!
-----------------------------------------------------------------
2.den Út 4.7.1995
Brno - Břeclav - Kúty - Bratislava - Komárno - Komárom - Budapešť
- Békescsaba - Mezöhegyes
-----------------------------------------------------------------
Historie se opakuje, já to můžu dokázat. Nejdřív ale dokon-
čím, co jsem včera načal.
Do Brna jsem přijel asi ve 23.15, dokonce jsem se ve vlaku
tak trochu kamarádil s jedním Cikánem. Zato v Brně jsem se vrátil
ke svým tradičním nedorozuměním s úřady a ztrapnil se v boji pro-
ti Informacím. Nedokázal sem totiž vysvětlit dvěma pracovnicím,
kam vlastně jedu a co chci. Pak jsem na cestě k záchodkům potkal
dva divný chlápky, ale u hracích automatů (samozřejmě jako divák)
jsem se uklidnil.
V 1.40 přijeli kluci se svýma tučnýma báglama (odhaduju, že
mají jenom kuřata a řízky na deset dní) a mohli jsme už ve 2.23
vyrazit Panonií do Bratislavy. "Mohli" ale asi není to správný
slovo, protože Panonia měla hned na začátku třicet minut zpoždění
a cestou do Bratislavy získala dalších 45 minut. Ve vlaku se ku-
podivu nic nedělo, mohli jsme sledovat akorát jakousi mlčenlivou
válku mezi Ťin-Ťongy (myslím, že právě takhle nazývá Slunda šik-
mooké Asiaty) a slovenským průvodčím. Průvodčí chtěl peníze za
lístky a Ťin-Ťongové se zase chtěli dostat do Rakouska, kam měli
koupený lístky, ale kam Panonie nejede. Bohužel nevíme, jak to
dopadlo, neboť vlak dojel do Bratislavy v 5.30 a my jsme vystou-
pili.
V tu chvíli bychom asi udělali nejlíp, kdybychom nastoupili
na první spoj do Komárna a uháněli plnou parou směrem JJZ. Kluci
ale byli stiženi už dlouho myšlenkou přímého spojení do Istanbu-
lu. Pražská cena 2200 jim připadala příliš vysoká, a proto jsme
se vlastně vypravili do Bratislavy, kde jsme chtěli lístky získat
levněji. Asi si, milý četnáři, dokážeš představit naše překvape-
ní, když jsme po 2-3 km túře a dvouhodinovém čekání zjistili, že
bus Bratislava - Istanbul je u stejné firmy o 300 Kč dražší, než
Praha - Istanbul.
Roman pak sice nerad opouštěl myšlenku rychlé jízdy, ale na-
konec podlehl, byla tedy odhlasována delší cesta poměrem hlasů 3:
0. Uvedu zde také jednu bratislavskou zajímavost. Bylo mi totiž
divný, proč nikdo nevolá z mincovních automatů, ale brzy jsme
zjistili důvod. Nějaký důvěřivý pán se totiž snažil ze tří auto-
matů někomu dovolat. Jednou mu mince zůstala zablokovaná hned na-
hoře v otvoru, podruhé okamžitě vypadávala a potřetí se po zved-
nutí sluchátka na druhé straně okamžitě zrušilo spojení.
Teď už jen stručně popíšu zbývající cestu, protože, jak jsem
již uvedl, tuto cestu jsme absolvovali již loni. Jedinej rozdíl
bude v Sofii, odkud pojedeme do Istanbulu a ne do Soluně.
Z Bratislavy jsme tedy dojeli busem do Komárna, přešli jsme
do Komárom na maďarské straně, vlakem odjeli do Budapešti (nádra-
ží Keleti) a odtud v 17.30 vyrazili do Békescsaby . Dostali jsme
sice ve vlaku pokutu 300 HUF (asi 70 Kč) za jízdu bez příplatku,
stejně ale je cesta přes Maďarsko letos levnější oproti loňsku
asi o 70 Kč. Teď, asi ve 23 hodin, sedím v čekárně v Mezöhegyes
a čekám na kluky, až se vrátí z obhlídky týhle vesnice.
Jestli sis zapomněl toaleťák, vrať se do Tomášova království
-----------------------------------------------------------------
3.den St 5.7.1995
Mezöhegyes - Nagylak - Nadlak - Arad - Timisoara - Caransebes «
Craiova
-----------------------------------------------------------------
Tak tenhle den se nám příliš nepovedl. Sedíme si tu teď
v Caransebes (Roman to nazývá poněkud zmateně Cranberries)
a svorně píšeme deníky, teda až na Sluňáka a Romana, kteří zrovna
spí. Je přesně 19.30, sluníčko mi svítí na nohy a je mi dobře.
Nedá se však říct, že by mi bylo dobře po celý den. Ráno
jsme ve 3.23 sedli na vlak do Nagylaku, kam jsme dorazili asi za
20 minut. Celnicí jsme prošli bez úhony, premiérově vyměnili do-
lary na černém trhu a přesunuli se na vlakové nádraží, které se
nachází 6 km od hranic. Tam jsem ke své nemalé radosti zjistil,
že jsem někde vytrousil peněženku s 80 DM, což nikdy člověka ne-
potěší jako tehdy, když ještě vstává ve 3 hodiny ráno a vyspí se
tak 2 hodiny.
Inu, den nám pěkně začal, těšili jsme se proto na jeho pok-
račování. A to nás rozhodně nezklamalo! Posuď sám, objektivní
čtenáři, jak bezvadně nám navazovaly vlaky: Příchod do Nadlaku
- 7.10 (rumunského času), odjezd z Nadlaku - 7.53, příjezd do
Aradu - 9.30, odjezd z Aradu - 13.16, příjezd do Temešváru
- 14.30, odjezd do Cranberries - 15.10, příjezd do Cranberries
16.19, odjezd z Cranberries plánujeme na 22.24 rapidem do Craiovy
(2.34) a persoanem do Calafatu (odjezd 5.08).
Ještě poněkud okomentuju tyto události, aby si Roman nemys-
lel, že toho napsal víc než já:
1) V Aradu jsme se pokusili přepravit do Temešváru stejně
jako loni autobusem. Bohužel, když jsme našli správnej bus, vys-
toupil z něj šofér s nějakou součástkou v ruce a hrdě prohlásil,
že nikam nejede.
2) Na autobusovém nádraží mě také zaujala finta jednoho sko-
řápkáře. Celou dobu byl u svého stolečku a lákal vášnivě ostatní
ke hře. Celou dobu tam stál, na to můžu přísahat. V momentě, kdy
se objevila policie, skořápkář zmizel, prostě se vypařil. Doufám,
že mi věříš, můj věrný čtenáři.
3) Pokud jsme se Rumunů loni někdy báli, letos už nic tako-
výho nehrozí. Klidně si s Rumunama tykáme, nadáváme jim (česky)
a oni se pouze usmívají nebo nám taky nadávají (rumunsky).
4) Večer jsme strávili vcelku užitečně a smysluplně. Pozoro-
vali jsme bedlivě okolostojící, okolosedící a okoloprocházející
Rumunky a zjistili jsme, že asi nemají dost peněz na podprsenky.
To je tak zatím všechno, mám už zase o dvě stránky víc než
Roman.
Jestli se ti Rumunsko zalíbilo, hodím tě o 50 dní dál
-----------------------------------------------------------------
4.den Čt 6.7.1995
Craiova - Calafat - Vidin - Sofia « Istanbul
-----------------------------------------------------------------
Zápis o tomto dni píšu až 7.7. na autobusovém nádraží v Is-
tanbulu, je mi to velmi líto, neboť vyprávění nebude tak bezpros-
třední, jako kdyby bylo napsáno včera. Den 6.7.1995 se mi navždy
zaryje do paměti jako den oblíbeného Romanova "motýlího efektu".
Včerejší ráno nesvědčilo pro nějaký obrat. Rychlík do Craio-
vy měl asi 30 minut zpoždění, chvíli potom jsme dostali pokutu
3x5 $ za jízdu rapidem bez příplatku (později jsme zjistili, že
nás trojka průvodčích pěkně napálila). Později vymohli i nějaké
peníze z naší spolucestující, zkrátka myslím, že průvodčí se
v Rumunsku mají docela dobře. Do Craiovy jsme přijéchali ve 2.00,
koupili lístky a odebrali se vyspat do vlaku.
V 5 hodin jsme se vykodrcali z nádraží a už v 7.30 jsme si
prohlíželi nádherné trosky jakési calafatské továrny a ještě pěk-
nější pozůstatky železničních vagónů. Jsem opravdu rád, že v Ru-
munsku myslí v první řadě na houmlesáky.
Teď na chvíli přeruším, poučený čtenáři, tuto rumunskou idy-
lu, kterou sis právě jistě představoval a popíšu ti náš aktuální
stav: Právě si tu sedmo sedím, levým palcem ve spolupráci s uka-
zováčkem téže levé ruky přidržuji závěs autobusový okenní, by ne-
foukalo mi do uší a na krk můj. Pravou rukou (tou na opačné stra-
ně) uchopuji stejným způsobem propisovací pero, asi z 2/3 vypsa-
né, píši tyto řádky a uháním si to přenádhernou tureckou krajinou
v solidním iránském autobusu s otevíracími okénky spolu se svými
dvěma přáteli. Ptáš se, čtenáři, kam že to uháním? Odpovím ti:
"Do Tehránu."
Vraťme se však do Evropy, která se již probudila do nového
dne. Z Calafatu jsme suchou nohou přešli na loď do Vidinu. Celní-
ci nám sice sebrali pasy, ale za čtvrthodinku nám je neporušené
vrátili. Po výstupu z lodi na bulharském území nás překvapilo, že
všichni cestující kupovali nějaké lístečky, které vzápětí zahazo-
vali. My jsme jako správní Češi odmítli cokoli zaplatit a loďaři
na to za chvíli přistoupili. Potom jsme cestou lístečky posbírali
a uschovali. Na bulharské celnici jsme si vynutili razítko do pa-
su a nastoupili směr autobusová zastávka. Hned k nám přistoupili
veksláci a taxikáři a nabízeli své služby. Veksláků jsme se rych-
le zbavili, ale taxikáři se tentokrát chovali nezvykle výbojně.
Když už se zdálo, že se vypaří, zoufale použili poslední fintu
- chtěli vědět, jestli jsme zaplatili tzv."STRASSE ZAHLE", což
pro nás byla novinka oproti loňsku, ale brzy jsme pochopili, že
"STRASSE ZAHLE" jsou právě ony sesbírané lístečky, a tak taxikáři
odešli s nepořízenou. Na zastávce už čekalo několik lidí a také
naši známí taxikáři. Dlouho do nás hustili výhody taxiků, až
zbláznili i kluky. Já jsem tuto myšlenku odmítal, neboť cestování
taxíkem je proti mým zásadám, ale nakonec jsem byl přehlasován
a jelo se taxíkem. Asi za 7 km jsme zaplatili 32 Kč (80 Leva).
12.50 Vidin - Sofia 17.30. Nic zajímavého. Pouze se zatáhla
obloha. Těsně před příjezdem do Sofie jsme zahájili zatím lepší
část naší cesty, ovšem nevědomky. Sluňák v tu dobu požádal dědu,
co s náma jel v kupé, jestli by nás nedovedl na busové nádraží
Novotel Europa. Dědouš uměl trochu německy, a tak to nakonec
pochopil. V momentě, kdy jsme vystoupili, se objevili blesky
a následující bouřka s deštěm byla nejrozsáhlejší a nejdelší, ja-
kou pamatuju. Děda se šoural před náma s deštníkem a my za ním
s krosnami. Brzy jsme promokli, a proto jsme dědouše opustili
a uchýlili se do tepla bulharské kuchyně.
Hlad jsme utišili jedním vynikajícím kebabem (kebab je okrá-
jené skopové z rožně v bagetě) za 40 leva a Roman se obětoval, že
na Novotel zaběhne s deštníkem. Přesto jsme nedoufali, že bychom
nějaký autobus do Istanbulu stihli, protože poslední měl odjet
již před hodinou. O chvíli později šokoval nás i ostatní "scho-
vance" Roman, který přibíhal potoky vody a křičel, abychom hodili
batohy na záda a sprintovali na nádraží, že to za tři minuty je-
de.
Okolostojící pak nechápali, když jsme s jásavým smíchem
a krosnami na bedrech poskakovali v hrozném dešti a záplavě vody,
proudící ulicí. Za chvilku už jsme seděli v teple, krosny ležely
v zavazadlovém prostoru a nám bylo fantasticky. Jízdenka do Is-
tanbulu stála 20 dolarů. Vyjeli jsme sice až o 40 minut později,
ale to nám vůbec nevadilo. Myslím, že více k tomuto dnu, plnému
obratů, nemusím dodávat.
Sbohem
Tvá Peggy.
Jestli tě to unavilo, zahraj si piškvorky
-----------------------------------------------------------------
5.den Pá 7.7.1995
Sofia > Istanbul « Tehrán
-----------------------------------------------------------------
Chachá, to byla noc! Poprvé jsem se pořádně vyspal. Asi tak
7 hodin, to je teda bomba! I když tu bombu bych asi neměl zdůraz-
ňovat, blížíme se k turecko-íránským hranicím a v horách mohou
číhat kurdský teroristi. No, už to dál nebudu rozpitvávat a popí-
šu raději včerejší den, neboť, jak čtenář zajisté rozpoznal svým
bystrohledem, píši tyto řádky jako obvykle "den poté".
Ze Sofie jsme ohromnými jezery vody dojeli do Istanbulu asi
v 5.00. Ocitli jsme se na ohromném autobusovém nádraží, kde síd-
lilo snad 300 cestovek. Nedivte se proto, že nechápu, že jsme zde
nenašli úschovnu zavazadel a úředník v informacích neuměl ani
slovo anglicky.
Po náročném hledání kluci nakonec našli spoj do Tehránu za
25 dolarů (původně jsme předpokládali cenu 30 USD). Protože mi
cestou do Istanbulu namokly všechny věci v kufru, šel jsem usušit
alespoň spacák, který to odnesl nejvíce a kluci to šli okolo
prohlédnout. K obědu jsme si každý dal kebab za 50 000 lir (1,2
$) a já šel uklidit spacák který úspěšně uschnul. Leč, štěstí se
mi zatím na paty nelepí. Když jsem spacák zavíral, rozbil se zip
a po příchodu kluků jsme zjistili, že mi uletěl i obal ze spacá-
ku. Už nezbývalo moc času a navíc na nás mával ten ochotný úřed-
ník z cestovky, kterou jsme měli jet. Nemohl jsem uvěřit svým
očím, když nám přistavili taxík a odvezli zdarma do centra.
Ve 12.40 přirazil k chodníku bus a mohli jsme nakládat, ku-
podivu na střechu, což znamenalo, že mi mokrý věci v krosně prav-
děpodobně shnijou. Asi ve 13 hodin jsme opustili Istanbul, pro
jistotu s 10 litry vody. Naštěstí naši žízeň brzy rozehnala ledo-
vá voda podávaná jedním z řidičů (co zrovna neřídil). Cesta pro-
bíhala neobvykle pohodově, Sluňák brzy rozkecal tlupu Íránců,
kteří se ukázali být velice příjemnými společníky.
Seznámili jsme se s Amirem, Alim, Pákistáncem Hafim a další-
mi. Všichni se nám snažili spoustu toho poradit a pomoct. Navíc
v druhém autobusu mířícím do Tehránu seděli 2 Češi a 1 Češka
z Brna a 1 Holanďan. Až na občasné vojenské a policejní kontroly
proběhlo vše v pořádku.
Jelikož jsme solidní firma, dopravíme tě z Turecka domů zadarmo
-----------------------------------------------------------------
6.den So 8.7.1995
Istanbul > Ankara « Tehrán
-----------------------------------------------------------------
Napsal jsem sice jako obvykle trasu, kterou jsme jeli, ale
není to tak úplně pravdivé. Istanbul jsme dávno nechali za sebou,
někdy v noci jsme projeli Ankarou a do Tehránu je to ješttě pěk-
nej kousek.
Během dne se nic významnýho nestalo, vyfotili jsme policaj-
ta, vojáka, kurdskou vesnici, 5x biblickou horu Ararat, Roman se
začal učit číst persky, Roman a Zdeněk si vyměnili adresy s Ami-
rem a Alim a Íránci k nim chtějí někdy přijet na návštěvu, na což
jsem opravdu zvědav.
Největší událostí včerejška se stal jednoznačně přechod
turecko-íránské hranice. 1 km před bórdrem nám došel benzín, což
by nás v Evropě možná vyvedlo z míry, ne tak v Asii. Naši skvělí
řidiči za chvíli něco do nádrže nalili a pak jsme podivuhodnou
jízdou (obvykle s vyřazenou rychlostí) doklouzali až k celnici.
Turci se s námi moc nepatlali, za pět minut už jsme stáli ve
frontě na nějaké lístky. Špatně dopadl pouze Hafi, který přišel
o pas, neboť mu o dva dny propadlo vízum, ale nakonec mu za 63
$ pas zase vrátili. Na íránské pasové kontrole jsme odevzdali pa-
sy a pak čekali, až nás vyvolají, což trvalo půl hodiny.
Brzy poté se ukázalo, že budeme 2 hodiny čekat, až nám sun-
dají krosny ze střechy a další 2 hodiny, než nás všechny odbaví,
což se nakonec šťastně podařilo a my o půlnoci opustili hranici.
Vidím, že se ti Turecko líbí! A co po dvou letech?
-----------------------------------------------------------------
7.den Ne 9.7.1995
Istanbul > Tehrán « Zahedán
-----------------------------------------------------------------
Mám značný skluz, a proto se omezím na nejdůležitější udá-
losti. Do Tehránu jsme po strastiplné cestě dorazili asi v 17.30
a hned jsme přisedli do taxíku k Hafimu a jednomu Turkovi, kteří
měli namířeno na South Bus Terminal a pak do Zahedánu. Taxikář
patřil k velkejm pohodářům, kufr zavřel šňůrkou, posadil nás tři
dozadu, Pákistánce a Turka dopředu a jelo se.
A jelo se opravdu skvěle. Tehránská doprava, to je něco neu-
věřitelného. Každý si jede, jak se mu zlíbí, pokud chce řidič od-
bočit z vedlejší doleva na hlavní, přeplněnou troubícími auty,
jednoduše přibrzdí tak na 40 km/h a vjede do chumlu aut, ze kte-
rého se vzápětí opět vynoří. Dvojitá plná čára v Tehránu znamená,
že se jezdí zásadně vlevo od ní. Pokud je silnice víceproudová,
auta jezdí ne mezi čarami, ale přímo po nich, aby si vzápětí vyb-
rala nejvolnější pruh. No, nakonec jsme na nádraží dojeli v po-
řádku a v 18.45 opustili Tehrán.
Íránci jsou fakt skvělí, ale ne všichni
-----------------------------------------------------------------
8.den Po 10.7.1995
Tehrán > Zahedán
-----------------------------------------------------------------
Předem mi odpusť, neúnavný čtenáři, pokud ti následující ta-
hy propiskou budou připadat zmatené a naškrábané. Vůbec mi totiž
není dobře, je tu horko (nedaleko od nás se nachází nejteplejší
místo Asie - Jackababa), pouze mě těší, že jsem si získal srdce
okolních pasažerů-Pákistánců výtečně zahranou rolí hypochondra.
Vraťme se k předvčerejšímu dni. Překvapivě se nestalo nic
vážného. Autobusu neupadlo kolo a nám noha, tudíž je všechno
O.K. Asi v 18 hodin jsme dorazili do Zahedánu po naší vůbec první
cestě pouští. Pákistánci nám zajistili ubytování v hotelu (pro
každého za 2,5 $ => Roman protestoval) a musím říci, že naše roz-
hodnutí zůstat se ukázalo býti přešťastným. Konečně jsme se mohli
vysprchovat, vyprat věci, navařit čaj a polévku, usednout v pok-
lidu na turecký záchod a vyspat se. To pé ve slově "vyspat" zdů-
razňuju.
To je horko v tý poušti, co? Osvěžte se pár vtipy o policajtech!
-----------------------------------------------------------------
9.den Út 11.7.1995
Zahedán - Mirjavah - Taftan « Quetta
-----------------------------------------------------------------
Ráno jsme vstali v 4.30 a zanedlouho poté jsme vyrazili do
ulic sehnat si taxík na hranici. Konečně tedy došlo k našemu prv-
nímu přímému kontaktu s polonákladním taxi, v Asii tak oblíbeného
prostředku.
Pro zajímavost vám popíšu naše složení. Vepředu seděla kla-
sická rodinka (4 lidi), na korbě mlčely jako zařezaný naše krosny
a vybavení Pákistánců a okolo nich jsme rozházeli sami sebe
(3+3). Toto složení (mimochodem velmi šťastné (3 Češi + 7 Pákis-
tánců) se vytvořilo už v Tehránu a potrvá, doufám, až do Lahore,
pár tisíc kilometrů vzdáleného města od Tehránu.
Na hranice jsme se probojovali přes pět vojenských kontrol
za pětačtyřicet minut, počkali jsme, až se hranice otevře a tradá
do Pákistánu. Teda, s tím tradá jsem to asi přehnal. Jsme na hra-
nicích bez jediné pákistánské rupie, banka tu žádná není, tak mě-
níme 5$, ç10 a 30 marek při značně nevýhodném kursu. Po tomto ob-
chodu nám zůstává ubohých ç10 a neupotřebitelné šeky.
Autobus do Quetty stojí šejdírských 250 rupií každého (1$
= 30 PR), ale má air condition, což se v rozpálené poušti více
než hodí. Zpočátku si to pádíme po asfaltce, ale po chvíli sjede-
me na udusaný pouštní písek a závodíme s místními náklaďáky.
Místní náklaďáčky, to jsou pohyblivé turistické atrakce. Jezdí
neuvěřitelně pomalu a vždy je poznáte na velkou dálku, neboť hýří
všemi možnými barvami. Jsou totiž pomalovány mnoha zářivými ob-
rázky nebo polepeny různými kazetami. Javi, Pákistánec pracující
v Sofii, tvrdí, že dekoraci obstarávají vždy sami řidiči, ale to
se mi - při vší úctě k pákistánským řidičům - nechce zdát. Takové
náročné dílo bych pravděpodobně nezvládl ani já. (To jsou suchý
vtipy, co?)
Velkým zážitkem je také vystoupení z autobusu - totální ved-
ro a pohled na pětimetrovou písečnou dunu nanesenou na koleje,
před kterou stojí bezmocně vlak s lidmi.
Tady už pomůže jen dobře namíchaný drink!
-----------------------------------------------------------------
10.den St 12.7.1995
Taftan > Quetta « Lahore
-----------------------------------------------------------------
Přiznávám, že přechod na "novou" propisku (koupenou loni
v Řecku) mi ale vůbec nevyšel. Má sice krásně modrou barvu, ale
ty náklaďáčky jsem popsal přinejmenším debilně.
V průběhu noční jízdy se mi znovu zvětšily nohy, povolil
jsem si řemínky na maximum a málem to stejně nestačilo. V Quettě
jsme k přesunu na vlakové nádraží jako obvykle využili služeb
nákladního taxi a 12 lidí s bágly se do něj podle asijskýho mě-
řítka vešlo docela pohodlně. Na nádraží se kluci vydali vyměnit
American Express šeky a já jsem pro změnu hlídal bágly. Nemyslete
si však, že to má co dělat s diskriminací či mou leností. Způso-
bují to mé nohy, které dozrávají (opuchají a červenají). Kluci
s šekama dobře nedopadli, museli vyměnit zbývajících 20 DM (ty
Roman zrovna našel) a 10 liber.
Mám dojem, že ve 14.30 jsme odfrčeli směrem Lahore. Tahle
cesta vlakem se mi ale ze všech dosavadních líbila nejméně. Zase
jsme se ploužili takovou polopouští, kde roste sem tam tráva
a hopsem hoptam funí velbloud nebo koza. Vagónem se proháněla
stáda prodavačů, kteří nám neustále řvali do uší, a hejna horkého
vzduchu se nám snažila více než úspěšně vniknout do našich pórů.
Asi si myslela, že jsme balóni.
Já si zase myslím, že dneska jsem neobyčejně vtipnej, dou-
fám, že můj humor někdo pochopí.
Těm, co to nepochopí, nabízím důstojný návrat
-----------------------------------------------------------------
11.den Čt 13.7.1995
Quetta > Multan - Lahore - Kasur
-----------------------------------------------------------------
Co říci o tomto nepříliš zajímavém dni. Opravdu nevím. Do
Lahore jsme po náročné cestě dorazili v 18 hodin. Ještě než jsme
tam však dorazili, nabídl nám taťka (taťka té čtyřčlenné rodiny),
že u nich, resp. u jejich příbuzných, můžeme přespat. To jsme sa-
mozřejmě po krátké úvaze přijali. Není to snad nejlepší způsob,
jak poznat pákistánské mravy? Navíc si mohu vyléčit nohy a můžeme
se dobře a zadarmo najíst a vyspat.
Na nádraží jsme se rozloučili s Hafim, Janim i Sahimem, sed-
li do taxíku a vydali se do boje proti místní dopravě. Nakonec
všechno dobře dopadlo a my jsme se ocitli na jakémsi náměstí, od-
kud vyjížděli autobusy. Bohužel, všechny byly plné (plné v Asii
= absolutně natřískané), proto jsme asi půl hodiny čekali.
Když už se vše zdálo být marné, našel taťka poloprázdný bus
a mohla začít 50-kilometrová cesta plná útrap a horka. Je poměrně
zajímavé, že v Asii autobusy ani moc nezastavujou. Když přibrzdí,
lidi do nich jednoduše naskáčou. Na jedné zastávce jsme po hodině
vystoupili, průvodčí nám sundal krosny a šli jsme pěšky k taťkovi
domů.
Potom však taťka uviděl protijedoucí rikšu (kůň + rádoby ko-
čár), přemluvil záhadným způsobem rikšáka, aby původní cestující
vyhodil a zase jsme se vezli. Po chvíli hledání jsme bratrův dům
našli a v něm nás čekala pěkná lehátka, na něž foukaly vítr dva
silné ventilátory. Ulehli jsme tedy v patiu pod pákistánským mě-
sícem a bylo nám hej.
Pokud chcete do Číny, vemte to Karakorámskou cestou
-----------------------------------------------------------------
12.den Pá 14.7.1995
13.den So 15.7.1995
Kasur
-----------------------------------------------------------------
Kasur, to jméno mi bude znít vždy jako rajská melodie. Tady
jsme strávili dva krásné dny s přáteli, kteří nás hostili a sta-
rali se o nás.
Spolu s námi a taťkovou rodinou tam žila rodina mamčina
bráchy, budu je pro zjednodušení nazývat strejda a teta. Strejda
pracuje jako veterinář a má známé po celém světě, teta dělá na
nedalekém úřadě, teď však již počtvrté otěhotněla. Jinak ale není
v Asii zvykem, aby žena pracovala. Strejda a teta mají tři holky,
nejstarší Aishu, prostřední Rabiji a nejmladší Fríhu.
Ty tři se alespoň pro mne staly na ty dva dny největším
zdrojem radosti a i poznání. Co se týče věku, Aishe je deset, Ra-
biji asi 7-8, Fríze asi 2-3. Kromě nich se o nás starají děti od
sousedů, tři kluci, jedna holka a jedno batole. Mají ještě jednu
sestru, asi dvacetiletou a ta se zdá být natolik zajímavou posta-
vou, abych vám o ní něco pověděl.
Když jsem byl zase jednou k sousedům násilím zavlečen, za-
vedli mě do pokoje, pustili Indian Music, za chvíli přišla tato
mladá slečna a chtěla po mně vědět zajímavý věci, např. jak je
vysoká moje sestra, jména mých nejbližších příbuzných, kde studu-
ju, chtěla, ať zatancuju, ať přečtu a napíšu něco anglicky atd.
Vyšlo najevo, že má takové ty vyšší schopnosti, že umí poznat
a pochopit z písma lidskou povahu atd. Naštěstí o mně neměla dost
informací, nebo mám příliš silnou povahu, prostě mě neprohlídla.
A kdo nevěří, ať tam běží!
Pokud už mluvíme o těch tajemnostech a mysticismu, zmíním se
o mé noční návštěvě bazaru. Jednou večer, když byli kluci někde
na prohlídce města, mě holky vzaly za ruce a vyrazili jsme do
ulic. Po chvíli chůze jsme zahnuli do nějaké temné uličky. Holky
si spokojeně vykračovaly, dokud na nás nevyběhli psi. V mžiku
jsem stál sám na cestě a proti mně se řítilo 7 krvežíznivých psů
(to zní dobře, že?). Nechci se chlubit (to známe!), ale zachoval
jsem (jako ostatně vždy) chladnou hlavu (čím dál lepší), postavil
jsem se psům čelem (typický tzv. hrdinský postoj) a čekal (úúúúú!
- ten chlap má ale nervy z ocele). Naštěstí obyvatelé bazaru své
psy hlasem zkrotili, proto jsem tedy nemusel použít své fantas-
tické chvaty a ani jsem nedostal vzteklinu, přestože mi to je,
věřte mi, obojí líto.
Nad bazarem se vznášel chmurný, hustý výkřik čekání na NĚCO.
Asi na mě. Jeden bazarista, který docela uměl íngliš, mě dovedl
k pumpě. Tam jsem vyprázdnil konev s vodou a znovu ji naplnil.
Pak jsem se vrátil. Na provázcích nad místy, kde bazaristi leží,
sedí, vaří, se třepotaly barevné papírky. U jednoho domku běhala
na řetězu uvázaná opice. Nedaleko stály vyrovnány v řadě jakési
stavbičky, silně připomínající hroby.
S mým hostitelem jsem vypil šálek kavy neboli coffee, poté
jsme bohužel bazar opustili. Cítil jsem se zrovna ještě tak na
dva hrdinský činy, který by vešly do dějin. Vrátil jsem se do ba-
zaru sice ještě jednou ráno, takovou atmosféru jako té noci jsem
už ale nezažil.
Poprvé v životě jsem si také zahrál kriket, i když jsme pou-
ze odpalovali míč. Nevím, jak je to možný, ale v kriketu jsem
dost zaostal za očekáváním (za svým). Po kriketu jsme hráli tenis
za světel reflektorů před dvaceti diváky a můžů vám říct, že to
v pantoflích nebyla žádná sranda.
Nedá mi to, abych si nezafilozofoval nad otázkou systému ro-
diny, u níž jsme bydleli. Aisha má dominantní postavení nad svými
sestrami, protože se narodila nejdříve. Ona rozkazuje, rozhoduje,
co se bude dělat, zbije své sestry, když se jí něco nelíbí, ale
také dostává od matky nejvíce úkolů a je za své sestry zodpověd-
ná. Prostřední Rabija by byla plachá, kdyby měla pouze starší
sestru. Takto je z ní Frížina pečovatelka. Fríha je často bitá,
bude proto velmi odolná. Zajímalo by mě, jak by se situace změni-
la, kdyby teď přišel na svět kluk.
Pozn. lékaře: Předcházející úvahu zplodil chorý mozek, ne-
berte ji proto vážně. A vy se taky neberte vážně!
Pokud toho na tebe bylo moc, přečti si ty dva dny ještě jednou
-----------------------------------------------------------------
14.den Ne 16.7.1995
Kasur - Lahore - Atari - Amritsar
-----------------------------------------------------------------
Konečně Indie! Břehů Indie neboli hranice v Atari jsme do-
sáhli v 15.00 indického času neboli 11.30 středoevropského času.
Pákistánsko-indická hranice byla ta nejhezčí, jakou jsem kdy vi-
děl. Zelené trávníčky, usměvaví celníci, úpravné domky, zpívající
ptáčci. Radši toho opěvování nechám.
Ráno jsme vstali neobvykle brzo (kluci maji takový nápady
často, ale já jim je zarazím), rozloučili se se strejdou, tetou
a dětmi a v 8 hodin se vydali do Lahore něčím jako městskou (La-
haur má tak 3 milióny obyvatel). V Lahore si dáváme oběd (já ho
nepochopitelně odmítám, loučíme se s taťkou a jeho rodinou a dvě-
ma autobusy se rychle dostáváme až na hranice. Měníme pákistánské
rupie za indické při docela nevýhodném kursu, pak po nás pákis-
tánští celníci chtějí 45 rupií za proclení. Takovou nabídku trpě-
livě odmítáme a nakonec máme úspěch.
Potom už se objeví indická silnice a my si to po ní vyšlapu-
jeme s krosnami na zádech. Tedy jen do chvíle, než nás uvidí in-
dický (to "indický" sounds very well) kluk s rikšou a nezačne nás
zasypávat nabídkama na svezení. Vzhledem k vzdálenosti autobuso-
vého nádraží nás nakonec ukecal. Rikšama už teď jezdíme celkem
bez vzrušení, voni stejně moc nestojej - tak 5-10 Rs.
Ve čtyři hodiny jsme nastoupili do busu do Amritsaru. Po
krátké cestě plné zastávek vystupujeme v Amritsaru přímo do kalu-
ží vody, to nám, ostříleným suchozemským vlkům, ale nevadí. Jede-
me se rikšou ubytovat do hotelu, ceny od 110 do 150 rupek nám ne-
voní, a tak hledáme Golden Temple.
Golden Temple, ten by měl být v městském znaku Amritsaru.
Golden Temple (Zlatý chrám) postavili Sikhové, ambiciózní bohatá
náboženská skupina a postavili ho skutečně dokonale. Opravdu jsem
v životě neviděl hezčí chrámový komplex. Nádherné mramorové budo-
vy a podloubí lemuje jezírko s údajně léčivými vodami a uprostřed
stojí právě Zlatý chrám.
Mám zrovna po ruce průvodce Zlatým chrámem, tak vám to snad
dobře vysvětlím. Abyste se do chrámu vůbec dostali, musíte přejít
asi padesátimetrový můstek. Teprve tady je zakázáno fotit. Zblíz-
ka pak můžete obdivovat ladné tvary svatyně, pokryté pravým zla-
tem. Uvnitř svatyně se hraje a zpívá, vlastně spíš modlí. Golden
Temple je údajně jediné místo na Zemi, kde probíhá modlitba 24
hodin denně.
Můžete taky vyběhnout o patro výš a shlédnout tu nádheru
seshora, navíc si zde nějaký guru předčítá z Grand Sáhibu, obrov-
ské sikhské knihy, obdoby Bible. Po odchodu ze svatyně si ještě
můžete vzít kaši, která alespoň mně moc chutnala.
-----------------------------------------------------------------
15.den Po 17.7.1995
Amritsar (Golden Temple)
-----------------------------------------------------------------
Dopoledne (když se kluci vzbudili) jsme strávili prohlídkou
města a občasným nákupem něčeho dobrého. Mají tu výbornou zmrzli-
nu za 4-6 rupek, mne zaujala hlavně pomerančová a ananasová šťáva
(na 1 sklenici 4 pomeranče nebo půlka ananasu), protože potřebuju
vitamíny jako sůl. Mám vyrážku nejenom na zádech, krku a břiše,
ale i na rukou a nohou, což není normální. Podobně na tom jsou
i kluci.
Kluci celý dopoledne hledali nějaký prášky na chlórování vo-
dy, ale stejně nic nesehnali, tak že budou pít stejnou vodu jako
já a budou mít taky sra... neboli průjem. Apropos, když už jsme
u tohoto tématu, málem bych zapomněl říct, že jsem chytil vlka.
Bohužel ne toho šedého, ale toho nemocného! Mažu si teď několik-
rát denně zadek francovkou s heřmánkem, ani nevím, jestli to je
dobrej nápad. Na vyléčení ale zatím není čas.
Na ubytovně pro cizince (zdarma) jsme znovu potkali naše
známé tři Čechy s Holanďanem z Istanbulu a navíc partu Čechů, asi
pětičlennou. V prostorách chrámu můžeme zůstat tři dny a tři no-
ci, navíc se můžeme chodit stravovat do jídelny, kde se jídlo po-
dává ve dne v noci, samozřejmě zadarmo. Vejde se sem tak 1000 li-
dí, obdivuju Sikhy, že takový akce pořádají a nechápu, kde na to
berou. Vaří tady snad pořád čočku, vždy silně kořeněnou. Příloha
- chleba; pití - obyčejná voda. Myslím, že podobné zařízení by
v Evropě fungovat nemohlo.
Poznamenám také něco k sikhským zvyklostem a povinnostem.
Sikh musí nosit pět "káček":
1) Keshas - neostříhané vlasy a neoholená brada
2) Kangha - hřeben
3) Kara - železný kruh na ruce
4) Kachhehra - spodní prádlo
5) Kirpan - meč (dýka) pro sebeobranu
Sikh nesmí porušit čtyři tabu:
1) odstraňovat vlasy nebo chlupy z žádné části těla
2) cizoložit
3) užít tabák, alkohol, drogu v jakékoli podobě
4) sníst maso zvířete zabitého rituálně
Sikh by se měl 5x za den pomodlit.
Nás se sikhská disciplína moc nedotýkala, pouze na území
chrámu jsme museli chodit bosi a s turbanem na hlavě.
------------------------------------------------------------------
16.den Út 18.7.1995
Amritsar - Dillí
------------------------------------------------------------------
Roman ztratil foťák. Sice to zjistil už přede dvěma dny, já
vám ale tuto novinu přináším se zpožděním a představte si to, vů-
bec mi to nevadí. Cožpak foťák, ten mě ani moc nezajímá, líto mi
je hlavně skoro dofocenýho filmu. Pravděpodobně zůstal v Kasuru,
kde se děti často hrabaly v našich věcech.
Ráno už probíhalo ve znamení odjezdu. Balili jsme věci
a Sluňák dojel s jedním Izraelcem na nádraží koupit jízdenky
s rezervacema a asi v jednu hodinu jsme na dvou rikšách vyrazili
všichni.
Nádraží bylo jako obvykle narvaný k prasknutí. Když přijel
vlak, běhali jsme okolo jako pominutí a hledali náš vagón, proto-
že nás každej posílal jinam. Nakonec jsme ten vagón našli, šťast-
ně do něj usedli a dali partičku mariáše. Asi po hodině pro nás
přiběhnul železniční zřízenec, že to není ten správnej vagón, že
si máme přejít do vedlejšího. Právě tady teď ve 21.23 sedím, klí-
ží se mi oči a doufám, že do 22 hodin budeme v Dillí, hlavním
městě Indie.
Zatímco vedle Slunda spí a Roman vzpomíná na pravidla nějaké
karetní hry, já jsem strašně moc rád, že jsem konečně v reálu.
Psát deník mě teď ale vůbec nebaví a tak 2-3 dny si od něj zase
odpočinu. Dobrou noc, děti.
-----------------------------------------------------------------
17.den St 19.7.1995
Dillí
-----------------------------------------------------------------
Tak. Na deník jsem se vykašlal víc než 2-3 dni, proto v tuto
chvíli nejsme v Dillí, ale vesele si to pádíme do Varanásí, prav-
děpodobně nejvýchodnějšího bodu naší cesty. Protože sedíme v exp-
resu a jedeme dost rychle, omluvte kostrbatost písma na dalších
stránkách, snažně vás prosím.
Vraťme se však do Díllí. Poruším teď sice svojí zásadu psát
každý den odděleně, neboť do Dillí jsme přijeli ještě před půlno-
cí 18.7.1995. doufám však, že to chápavému čtenáři pranic nevadí.
Hned po příjezdu se k nám nahrnuly spousty rikšáků, kteří
nás chtěli odvézt do nějakého hotelu. Ceny byly různé, až 350 ru-
pek za osobu/noc, my jsme požadovali cenu 100 Rs za tři
osoby/noc. Po dramatických peripetiích, kdy jsme navštívili ně-
kolik cestovek a hotelů, jsme nakonec našli to pravé ořechové.
Pokoj nic moc, konečně se ale dáme do pořádku.
Ráno se vzbouzíme v devět, vaříme si polívku a pokoj opouš-
tíme těsně před dvanáctou. Vracíme se na nádraží, já pak asi pět
hodin hlídám zavazadla a luštím křížovky. Kluci mezitím běhají po
městě, snaží se získat pákistánská víza (neúspěšně) a hlavně pot-
kávají Martina z Bernartic (bohužel neznám jeho příjmení, a tak
u tohoto hrdého šlechtického jména zůstanu), který nám dá spoustu
cenných rad a narýsuje nám cestu až na jih, na což asi nebudeme
mít dost času. Zavede nás taky do čínské restaurace, kde si dává-
me nějaký zeleninový jídlo a rejži. Dost mě překvapuje, že mi ta-
kový jídla chutnají.
Po Martinově odchodu hledáme sikhskej chrám v Bangla Sáhibu
a tam na mým rozbaleným spacáku usínáme. Ještě předtím však udě-
láme několik fotek svítícího chrámu a slavících sikhů (slaví ně-
jaký narozeniny).
-----------------------------------------------------------------
18.den Čt 20.7.1995
Dillí
-----------------------------------------------------------------
Ráno v 8.30 navrhuju nesměle Romanovi, že bychom mohli
vstát, Roman se pouze otočí na druhýi bok a spí dál. Přesto nako-
nec tento den vstáváme a vyrážíme na českou ambasádu. Jedeme au-
tobusem, což je prostředek, který v příštích dnech používáme výh-
radně. Aby taky ne, když stojí 1-3 rupie.
Česká ambasáda, to je vlastně půlka bývalý Československý
ambasády. V druhé půlce se pochopitelně zabydlela slovenská dip-
lomacie a zajímalo by mě, v kolika jiných zemích vyřešili problém
rozdělení Československa podobně. Zde získáváme tzv. accomodation
letter, zbytečnost, kterou vyžadují pro změnu na pákistánské am-
basádě. Tam se dozvídáme, že víza dostaneme až druhý den, máme
tedy dost času na prohlídku pamětihodností.
Chvilku poté už zastavujeme autobus (naší oblíbenou šestset-
dvacítku) a po jednom přestupu se dostáváme před areál Qutab mi-
náru. Qutab minár, největší indický kamenný minaret, pochází,
myslím, ze 13. století a je zajímavé, že byl dvakrát silně poško-
zen bleskem.
Nedaleko vlastního Qutab mináru stojí také kuriozita ze 4.
století (aspoň tak to má Zdeněk napsaný), nerezavějící železný
sloup (mám dojem, že obsahuje 97% Fe), o který se zajímal svého
času také Däniken. Nevím o tom, že by vědci nějak dokázali nere-
zavost sloupu, který stojí vystaven slunci a dešti, objasnit. Ří-
ká se, že kdo tento sloup obejme, splní se mu přání, které si
právě přeje. Já osobně jsem si přál, abychom se vrátili v pořádku
z Indie. Po výstupu z areálu Qutab mináru na nás jako obvykle za-
útočili prodavači suvenýrů a každému z nás dvě blbinky vnutili.
Busem jsme se přesunuli k budově parlamentu (druhý největší
na světě) a prezidentskému paláci, prý nejhezčímu na světě. Chtěl
bych zdůraznit, že v tomto sešitě popsaná data a reálie pocházejí
z mých matných vzpomínek na informační tabule a ze Slundových
poznámek. Pokud jim nevěříte, dobře děláte.
Od prezidentského paláce jsme se přesunuli pěšky k Bráně In-
die (India Gate), což je "vítězný oblouk", věnovaný indickým pad-
lým v 1.světové válce. Nějakému mladému Indovi se tady, zatímco
jsem odpočíval v trávě, podařil husarský kousek. Vymámil ze Slun-
dy deset rupií na pochybné charitativní účely a dokonce po něm
požadoval sto rupek. Drzost některých dobře oblečených žebráků je
kolosální.
Pak jsme se vydali do Main Bazaru, já jsem tu cestu radši
vzdal, protože jsem měl silnej průjem a odřený stehna od toho
věčnýho chození. Pečlivě jsem nastudoval cestu do chrámu, ale
stejně mi to nebylo nic platný. Cesta, která mi měla trvat tak
půl hodiny, mi trvala dvě hodiny, když do ní započítám dvě krátká
přespání na autobusových zastávkách. Po příchodu do chrámu jsem
okamžitě usnul.
-----------------------------------------------------------------
19.den Pá 21.7.1995
Dillí « Agra
-----------------------------------------------------------------
Už je mi to trapný opakovat, ale zase jsme zaspali. Na pá-
kistánský ambasádě proběhlo tentokrát vše v pořádku, a tak jsme
v jednu hodinu zamířili busem do Červený pevnosti (Red Fort).
Kluci vystoupili v dopravní zácpě ještě před zastávkou autobusu,
a proto jsme se asi na pět hodin navzájem ztratili.
Zatímco kluci na mě čekali na schodech zavřené největší me-
šity v Indii, já jsem se procházel obrovskou Red Fort s mnoha
pěknýma budovama. A když jsem se unavil, lehl jsem si do trávy
a vyspal se. Touto činností se zabývá spousta Indů a zalíbila se
dost i mně. Protože jsem kluky nikde nepotkal, vydal jsem se do
zoologický zahrady, na což jsem se těšil snad ze všeho nejvíc.
Bohužel v pátek jsou některé kulturní instituce zavřeny (ji-
né jsou v pátek zadarmo), a tak jsem žádný zvířata neviděl. Kromě
toho jsem musel oželet návštěvu Muzea indických válek v Red For-
tu, Archeologickýho muzea a Národní galerie moderního umění.
Nepohrdl jsem však procházkou po Old Fortu (Stará pevnost
nebo také Purana Qila), kde vládne vysloveně pohoda. Indičtí klu-
ci lezou po hradbách (vyzkoušel jsem to taky), spousta lidí leží
v trávě (taky jsem se zúčastnil) a nad pevností krouží desítky
dravců (ke kroužení už jsem se neodvážil). Na nejhezčím ze zdej-
ších paláců jsem viděl obrovský hnízdo vos nebo včel, což mi
alespoň trochu vynahradilo zklamání ze zavřené zoo.
Při zpáteční cestě jsem ochutnal nějaký pití za dvě rupie
a osmaženou placku za stejnou cenu, prohlídl si jednu mešitu
a v šest hodin přicházím já i kluci na nádraží. Vyzvedáváme dva
dny uložená zavazadla a v devět hodin vyrážíme směr Agra.
-----------------------------------------------------------------
20.den So 22.7.1995
Dillí > Agra « Varanásí
-----------------------------------------------------------------
Na nádraží Agra Cantt. jsme přijeli v 2.30, tzn. s dvouhodi-
novým zpožděním, našli hned čekárnu, rozložili spacáky a usnuli.
Vstáváme v deset hodin, konáme ranní hygienu, hledáme úschovnu
zavazadel a nakonec úspěšně vycházíme z nádražní budovy. Hned se
na nás nalepí jeden tříkolák a nabízí ustavičně cestu po agers-
kých památkách za 60 rupek, což je vcelku přijatelná cena. Sluňák
s tím souhlasí, ale přehlasujeme ho a tříkoláka odmítáme.
Brzy se ukáže, že jsme udělali dobře. Rikšáci na kolech po-
žadují za odvoz k 7 km vzdálenému Taj Mahalu 2 rupie za osobu.
Takovou nabídku nelze nepřijmout. Cestou sice musíme zastavit
v jednom "handicraftu", krámku s mramorovými suvenýry, ale pak už
před námi září v celé své kráse Taj Mahal, jeden z novodobých di-
vů světa.
Těžko se dá tato přenádherná symetrická stavba z bílého mra-
moru popsat, ta se musí prostě vidět. Cesta k hrobce vede kolem
jezírka, které se často využívá k odrazu Taj Mahalu na fotkách.
Taj Mahal dal postavit v letech 1630-1652 mughalský panovník Shah
Jahan jako hrobku pro svou milovanou manželku Mumtaz Mahal, která
mu porodila čtrnáct dětí.
Uvnitř hrobky jsou rakve Mumtaz Mahal a jejího muže Shah Ja-
hana, jehož hrobka na opačné straně řeky Jamuny nebyla nikdy do-
končena. Samozřejmě jsme udělali několi snímků, které se stanou
perlami našich fotoalb, tedy pokud se povedou.
Z Taj Mahalu jsme si to namířili pěšky do 2 km vzdálené Agra
Fort. Tady jsme kromě papoušků a polocvičených opin nic pozoru-
hodnýho neviděli. Před pevností si Sluňák koupil suvenýry a naja-
li jsme tři postarší rikšáky. Ti nám ukázali Hanuman Temple (Opi-
čí chrám), protáhli nás spoustou obchodů se suvenýry (samozřejmě
z toho mají patřičnou provizi) a asi v sedm hodin odvezli na nád-
raží.
Bohužel nám nevyšla rezervace na vlak do Varanásí, museli
jsme si koupit obyčejný lístek a doufat, že na nás ve vlaku zbyde
nějaký místo. Během čekání na odjezd jsme se stali svědky indické
policejní praktiky.
Asi pět policistů střídavě fackovalo nebo kroutilo ruce asi
dvanáctiletého kluka. Bohužel nevíme, z jakého důvodu policisté
toho nezletilce mučili. Pravděpodobně proved něco dost nepěknýho
(chtěli po něm asi vědět víc, než řekl), omluva pro jejich počí-
nání neexistuje, jak řekl Zdeněk. Po chvilce pozorování se Roman
se Zdeňkem zvedli a odešli na večeři, že se na to nebudou dívat.
Z nádraží jsme vyjeli v 23.15 a já jsem po chvilce jízdy
složil spacák na čtvrtku, položil ho do špinavý chodbičky a brzy
jsem blaženě usnul. Proč se vlastně o tý chodbičce zmiňuju? Na
tom přece není nic zajímavýho, řeknete si asi. Pro mne jsou však
právě tyto zážitky těmi s velkým Z. Představte si, jak ležíte
spolu s "nedotknutelnými" (nejnižší kasta) v chodbičce v nánosech
prachu, cítíte vůni sousedových nohou, posloucháte přerývané
chroptění některého spáče, okolo vás procházejí ostatní Indové
a snaží se vám vyhnout, někdy bezúspěšně. Je v tom asi hodně fa-
lešnýho hrdinství a snobství, já to ale stejně miluju.
Napsal o tom pěknou povídku Stephen Leacock v Literárních
poklescích, jak usedlí obchodníci, místo aby seděli v teple domá-
cího krbu, vyrážejí do lesů, kde je jim zima, bodají je komáři
a jehličí, dřou si ruce a nohy a oni si představují, jak je okolo
spousta zvěře a vůbec jim nevadí, že nakonec žádnou neuloví.
-----------------------------------------------------------------
21.den Ne 23.7.1995
Agra ż Varanásí (Benáres)
-----------------------------------------------------------------
Tento den můžu s klidným svědomím označit za den, kdy jsem
se nejvíce vyspal. Měl bych ho asi zapsat zlatým písmem, zlatou
propisku s sebou ale bohužel nevozím. Mnohokrát jsem se probudil,
musel jsem se i přesunout z uličky nahoru nad hlavy ostatních
cestujících, definitivně jsem však vstal až v jednu hodinu, což
považuju za obrovský zázrak, alespoň v indickým vlaku.
Do Varanásí jsme dorazili v 18.00 a hned jsme se vydali hle-
dat hotel. Už v Agře nám bylo řečeno, že máme hledat hotel YOGI
LODGE. Zabukovali jsme si krásný (indicky myšleno) pokoj za 150
rupií na 2 dny pro všechny, což je hodně slušná cena, mám ale do-
jem, že jsme mohli ušetřit ještě víc.
Já jsem se pak vydal do ulic prozkoumat místní život, což
dělám nesmírně rád sám, neboť člověk něco zjistí jedině tehdy,
když bezcílně bloumá křivolakými uličkami. Ceny jsou tu poměrně
nižší než v Dillí a Agře, objevil jsem zde také mléko (půl litru
za 6 rupií), které si určitě nenechám ujít. Zatím mám bohužel
průjem.
K večeři jsem koupil spolu se Sluňákem banány (6 kusů za 5
rupií), které jsou zároveň mým dnešním prvním jídlem. Budu se asi
muset znovu zvážit, před tejdnem jsem měl 75 kg, to znamená že za
14 dní cesty jsem zhubl o 5 kg, což se mi vůbec nechce líbit.
Po večeři jsem si dal dlouhou, studenou sprchu (po kolika
dnech?), štve mě akorát, že nemám šampón (pět šampónků jsem roz-
bil nebo upotřebil ani ne za 14 dní). Teď tu šťastně ležím a če-
kám na kluky, až se vrátí od Gangy.
-----------------------------------------------------------------
22.den Po 24.7.1995
Varanásí
-----------------------------------------------------------------
Já se Zdeňkem jsme vstali už v 5.30, ano, opravdu už v půl
šestý, Roman se s náma odmítl na téma ranní vstávání bavit a spal
dál. Samozřejmě, že tato časná doba nebyla náhodná. Vždy v pondě-
lí v tudo dobu je prý k vidění nejvíce očišťujících se hinduistů
na břehu Gangy.
Vzali jsme rikšu a za čtvrt hodiny jsme si už mohli ráchat
nohy v Ganze. Radši jsme však nasedli na člun a ten nás pak vezl
(spíše než člun nás vezl dvouzubý vyzáblý veslař) podél břehu
a my jsme měli pěkný výhled na budovy, schody vedoucí k vodě
a v ní koupající se Indy. Dojeli jsme skoro až k "burning ghátám"
neboli pohřebištím, kde na volném prostranství spalují 24 hodin
denně mrtvoly a pak popel hážou do řeky, pak děda otočil loďku,
ubalil si cigárko a počkal, až nás proud odnese zpět ke kotvišti.
Každej jsme měli zaplatit 20 Rs, ale protože jsme vlastnili
pouze padesátirupiovku, rozhodl se majitel loďky, že nám vrátí
10 Rs vrátí ve svém obchodě. Ušli jsme tak 1,5 km a ukázalo se,
že jde o obchod s látkami a že to vůbec není jeho obchod. Ve Va-
ranásí se tkají nádherné hedvábné látky, ubrousky, šátky a ubrusy
stojí 15-30 USD. U dveří nás pozdravil prodavač, v tomto případě
zástupce továrny na výrobu hedvábných šátků a ubrusů. Byli jsme
toho dne jeho první zákazníci a tento fakt nenechte bez povšimnu-
tí.
Brzy se před námi navršila halda opravdu pěkných hedvábných
látek, většinou za 20 USD. Prodavač nás (spíše Slundu, já se
s nikým moc nebavím) dost vehementně ukecával a zanedlouho proz-
radil proč. První zákazník, to je prý pro indického obchodníka
někdo jako Bůh a je velice důležité, aby mu něco, třebas velmi
levně, prodal. Sluňák si toho nechal hodně vyložit, ale nic nech-
těl, tak se ten obchodník rozčilil a začal těma látkama pohazovat
po místnosti. Ironicky se Sluňáka ptal, jestli to nechce zadarmo,
ale nakonec se uklidnil a ukázal Slundovi malý ubrousky za 5$.
Zdeněk prohlásil, že by za ně dal 100 Rs (5$ = 155Rs). Ob-
chodník mu tedy vysvětlil, že výrobní cena je 130 rupek, že na
tom prodělá, ať to konečně (Sluňák) pochopí. Zdeněk stál tvrdě na
svým, tak mu to obchodník za 100 rupií prodal. Když jsem Zdeňka
přesvědčoval, aby těch 30 rupií doplatil, vůbec na mě nedal. Už
z něj prostě roste tvrdej ekonom-kapitalista.
Mně je však takový jednání proti srsti, a přestože smlouvání
je boj, je to boj s určitými pravidly (jako by ostatně každý boj
měl být) a tato pravidla by měly obě strany dodržovat. Doplatil
jsem tedy 30 rupií ze svého, třebaže jsem za ně vůbec nic kromě
dobrého pocitu nedostal.
Po této anabázi už jsem toho za den moc neudělal. Koupil
jsem mlíko v sáčku (!), devět banánů, všechno jsem to spořádal
a pak jsem chodil na záchod (často), luštil křížovky, psal deník,
spal a léčil si vlka. Hrozně bych chtěl mít u sebe heřmánek, ten
je podle mě skvělej na všechno.
-----------------------------------------------------------------
23.den Út 25.7.1995
Varanásí (Benáres) « Itársí
-----------------------------------------------------------------
Ve dvanáct máme opustit hotel, spíme tedy jako obykle co
nejdýl, pak se dáváme do pořádku a Romana ještě vytahuje jeden
obchodník přímo z postele do svého krámku s látkama. Slibuje ceny
20-30 rupií, ty však v krámku narostou jako jindy alespoň desetk-
rát.
Také na recepci hotelu YOGI LODGE se objevují problémy. Máme
navíc zaplatit 15 Rs za "služby". Slušně a opakovaně tuto "nabíd-
ku" odmítáme (samozřejmě z principu), bereme si rikšu a v jednu
hodinu stojíme na nádraží. Teprve zde se dohadujeme, kam dál. Můj
návrh jet do Assámu kluci zamítají, tak se jede na jih. Chceme do
Mádrásu, ale přímý spoj jede jen v pondělí a ve středu večer.
Rozhodujeme se, že popojedeme do 700 km vzdáleného Itársí
a odsud už určitě něco pojede. Vlak do Itársí označím bez uzardě-
ní za Vlak hrůzy. Naskládali jsme se do chodbičky u záchodů,
krosnama jsme zabarikádovali jedny dveře, do druhých jsem si sedl
já, koukal jsem se na hvězdy, Venuši a Mléčnou dráhu a bylo mi
tak dobře, že jsem si dokonce začal zpívat. Mimochodem, nedávno
vydalo hudební nakladatelství Bonton titul The Best of Tomáš Ci-
vín na sedmi cédéčkách.
Idyla skončila v Allahabádu. Zde proběhla bitva zcela podle
specifických indických pravidel. Těsně před Allahabádem se zavře-
ly a zamkly všechny dveře, aby na nádraží nemohl nikdo dovnitř.
Na nástupišti se rozpoutalo hotové peklo. Hordy Indů se navěsily
na dveře, střídavě hrozily a prosily o otevření nebo se snažily
okýnkem dosáhnout na závlačku.
Asi dvacet minut jsme úspěšně odolávali, pak jeden Ind nevy-
držel s nervama, vyskočil z lavičky a spustil stavidlo. V mžiku
do už tak přeplněného vagonu vniklo asi 15 Allahabaďanů, navíc
někdo pustil vodu do děravého umyvadla, tak že jsme se ocitli ve
vodě. Já jsem v tu chvíli seděl na krosně u zabarikádovaných dve-
ří a tam se právě odehrála nejdramatičtější část boje.
Ten moula a nedovtipník (Zdeněk ho ve svém deníku zahrnul
třema řádkama nadávek), kterej lehkomyslně odemkl, se s obdivem
v očích spolucestujících rozhodně nesetkal. Všichni se k němu
a nad něj nahrnuli a řádně mu vyčinili proslovem, ve kterém se
pranic nerozpakovali použít nadávky, facky a kopance. Naštěstí
pro něj nakonec přišel policajt a situaci jakžtakž urovnal. Pos-
tižený radši opustil vagón a my jsme zůstali na chodbičce
u záchodů s dalšími deseti lidmi.
-----------------------------------------------------------------
24.den St 26.7.1995
Varanásí > Itársí « Ernákulam
-----------------------------------------------------------------
Ráno se do vlaku nacpali policajti a "uvolnili" mně a Slun-
dovi místa na lavičkách, změna k lepšímu to rozhodně nebyla, pro-
tože lavičky jsou tady dost tvrdý. Mohl jsem aspoň pozorovat, jak
Indové "mastí" karty. Do Itársí jsme přijeli s obvyklým tříhodi-
novým zpožděním v 11.00 a zjistili jsme, že nejvýhodnější bude
dojet až skoro úplně na jih do Ernakulam.
Právě teď sedím ve vlaku Kerala Superexpress, který nás už
za jeden a půl dne dopraví do 2000 km vzdáleného Ernakula na pob-
řeží Indického oceánu (nebo chcete-li Arabského moře, jak mě tu
Roman přesvědčuje).
Jinak odpoledne jsme se se Slundou prošli zdejší trh (mají
tady větší banány), koupil jsem si čokoládu (ze zdravotních důvo-
dů) a mlíko na chuť. Pak jsme se připojili k Romanovi, který už
dobrý dvě hodinky pochrupoval.
Já osobně jsem se vzbudil až ve 23.00, těsně před odjezdem
vlaku.
P.S. Zapomněl jsem říct, že mi do baťohu vytekl krém na opalování
a sloučil se s nudlema, který se pro změnu vysypaly z pytlíku,
tak že vznikla pěkná břečka, která zamatlala vše živé i neživé
okolo. Musel jsem všechno z krosny vyndat, omýt věci i krosnu,
obávám se však, že tričko s Budvarem už to nepřežije.
-----------------------------------------------------------------
25.den Čt 27.7.1995
Itársí >« Ernákulam
-----------------------------------------------------------------
Skutečně nevím, co zajímavého bych měl o takovém dni, který
jsme celý strávili ve vlaku, napsat. Většinu času jsme prospali,
luštili jsme křížovky, psali deníky (ne tak já), učili Sluňáka
licitovaný mariáš a pozorovali krajinu. Začaly přibývat palmy,
ale zatím nic moc.
-----------------------------------------------------------------
26.den Pá 28.7.1995
Itársí ż Ernákulam - Cochin
-----------------------------------------------------------------
Nedá se říci, že by se mi štěstí lepilo na paty. V noci mně
a ještě jednomu Indovi někdo ukradl boty. Romanových a Sluňáko-
vých si určitě ani nevšiml, protože oni nosí sandály a Indové by
ani nevěděli, jak je zapnout.
Tentokrát jsem se musel hodně dlouho uklidňovat, abych ztrá-
tu vymazal z paměti. Když jsem ztratil 80 DM, bylo to mnohem více
peněz, ale pantofle, s kterýma jsem procestoval celé Řecko a do-
teď i Indii a v kterých se mi moc dobře chodilo, mají pro mne ce-
nu v podstatě vyšší. Napadlo mě taky, že bych ke každému dni mohl
začlenit kolonku "Ztráty a vyteklé věci", abych to vždycky nemu-
sel rozepisovat.
Tenhle den, to byl jednoznačně den přírody. Už od rána jsme
projížděli nádhernou krajinou se spoustou palem, rýžových polí,
krav a kopců. Směrem na jih palem čím dál víc přibývalo a těsně
před Ernakulam jsme zahlédli dokonce slona!
Dostal jsem zase chuť k jídlu, spořádal jsem dva indické
karbanátky, celej sladkej chleba, čtyři banány (viděl jsem tu už
tři druhy banánů, tyhle byly tlustý a krátký s hrozně tenkou
slupkou), tak že snad zase začnu přibývat na váze.
Do Ernakula jsme přijeli asi ve 13.45, tzn. jen se dvouhodi-
novým zpožděním, což je na 2000 km hodně slušný výsledek. Brzy
jsme se rozhodli, že se přemístíme do Cochinu, který s Ernakulam
v podstatě sousedí. Cochin, to je město, kde žil dvacet let Vasco
de Gama, slavný portugalský mořeplavec, a kde také zemřel a byl
pochován. Evropský styl asi navždy Cochin i Ernakulam poznamenal,
viděli jsme tu převážně domy evropského rázu, prodávají se tu ev-
ropské a americké kazety, na diskotéce se hraje taky hlavně ang-
loamerická hudba, projeli jsme kolem spousty křesťanských kostelů
a hřbitovů, v suvenýrech prodávali desítky sošek Ježíše Krista,
je tu poměrně draho atd., atd.
Autobus, do kterého jsme nasedli, nás dovezl na jeden z ost-
rovů, na kterém Cochin leží a tady jsme měli poprvé možnost pozo-
rovat pověstné "backwaters". To je vlastně zpětný proud či jakási
řeka, která teče okolo dlouhé části pobřeží Arabského moře a kte-
rá způsobuje, že se skoro nikdo nekoupe, protože řeka by ho od-
nesla. Navíc teď v době monzunů je obloha často zatažená, nevím
tedy, jak to dopadne s koupáním.
Asi hodinu jsme hledali laciný hotel k přespání, navštívili
jsme přitom kostel, kde byl Vasco de Gama pohřben, než byly jeho
ostatky převezeny do Lisabonu, ale nejlevnější hotel Elite za
125 rupií together jsme byli nuceni odmítnout.
Večer jsem se přesunul na jednu z čínských rybářských sítí
(Chinese Fishing Nets), kde jsem se pokoušel rybařit, kluci šli
něco ulovit do rybářské restaurace. Naštěstí dopadli lépe než já
a přinesli mi silně kořeněnou smaženou rybu, kterou jsem si spra-
vil chuť po neúspěšném rybaření. K přespání jsme vybrali jeden ze
tří altánků, které stály opodál a pro jistotu určili hlídky, pro-
tože zde podle slov místních není bezpečno. Na mě vyšla poslední
hlídka od 4.00 do 7.30, aspoň se budu moct projít po pláži a po-
dívat se, jestli tam nebude nějaká vyplavená škeble nebo mušle.
-----------------------------------------------------------------
27.den So 29.7.1995
Cochin - Ernakulam - Kottayam
-----------------------------------------------------------------
Vzbudil jsem se už ve dvanáct, kdy si předávali hlídku Roman
se Zdeňkem, ale na pláži kromě dost hlučných psů a naplavenýho
svinstva nic nebylo. Podruhé mě Slunda vzbudil ve čtyři a to už
stálo za to. Jen co jsem vykročil z altánku, spatřil jsem zatím
největší ropuchu ve svém životě. Chvilku jsem si jí prohlížel ve
svitu baterky (sahat na ni by asi moc zdravý nebylo) a pak jsem
odklusal na pláž. Škeble zase žádný, ale když jsem se vracel, má-
lem jsem zakop o mrtvýho velikýho úhoře. Měl tlamu doširoka otev-
řenou a v ní spoustu malilinkatých jehličkovitých zubů.
Po návratu jsem samozřejmě usnul (moje oblíbená činnost na
hlídce), ale v šest mě Roman zase vzbudil. Bylo už světlo, okolo
běhali Indové a já se do třetice všeho dobrého a zlého vydal na
pláž. Zjistil jsem, že vyplavených úhořů je mnohem více a že je
krkavci bezostyšně trhají na kusy. Poznal jsem také další způsob
chytání ryb - jeden člověk háže jakýsi obrovský čeřen do vody
a pak ho sám vytahuje, podíval jsem se i na vrchovaté koše ryb,
které vynášeli ze člunů, které se právě vrátily z moře a zjistil
jsem také, kde bychom se mohli dobře vykoupat.
Poté jsem se vrátil, zabalil se opět do spacáku a usnul.
Vzbudil mě Roman a hned vyzvídal, jestli se nechci jít vykoupat
do moře. To jsem samozřejmě chtěl, a tak jsem se poprvé v životě
koupal v oceánu, a to hned Indickém. Sice se nás zpětný proud ne-
ustále snažil odnést do moře, naštěstí mělčina zasahovala 50 met-
rů do moře, mohli jsme se tedy vždy vrátit "pěšky". Vlny byly
perfektní, pěkně jsme se s Romanem vyřádili.
Bohužel právě vrcholil příliv a naše věci, které jsme za-
nechali původně tři metry od moře, se teď zmítaly v příboji. Žád-
né naštěstí neuplavaly, tak jsme je aspoň pořádně vyprali a odeb-
rali se zpět do našeho altánku. Roman se Zdeňkem doplnili zásoby
vody a já si dal partičku šachů s jedním malým indickým klukem.
Asi v 15.00 jsme se nadvakrát lodí převezli do Ernakula (lo-
dě tady fungují asi jako naše MHD), busem jsme dojeli na nádraží,
kde jsme rokovali (soudím, že slovo "rokovat" je pěkný název pro
spojení "hádat se"), kam pojedeme dál. Šlo o to, zda navštívit
Kovalam Beach, což má být nejhezčí pláž v Indii a odtud se prob-
lematicky dostávat do Periyaru, nejlepší indické rezervace pro
pozorování a focení slonů, nebo tam jet rovnou. Nakonec byla odh-
lasována druhá možnost a my jsme se mohli ve 20.00 vydat do Kot-
tayamu, naší přestupní stanici směrem do přírody. Doufám, že mohu
prozradit, že jsme jeli načerno, v Indii totiž průvodčí v noci
nechoděj a přes den nás zatím taky nikdo nekontroloval.
V Kottayamu jsme drze vlezli do čekárny pro pasažéry s líst-
kem do "slípra" (lůžkový vůz) a tam jsme rozložili věci, rozbali-
li spacáky a ulehli.
-----------------------------------------------------------------
28.den Ne 30.7.1995
Kottayam - Kumily (Thekaddy)
-----------------------------------------------------------------
Budíček - 8.00. Hned po procitnutí jsme se vydali najít au-
tobusové nádraží, ze kterého by jely autobusy do přírodní rezer-
vace Thekaddy neboli Periyar. To se nám podařilo a už po dvaceti
minutách jsme vyjeli vstříc přírodě.
Těch 120 km jsme urazili za 4 h, cesta za to ale stála.
Chvíli se zdálo, že nic, ale pak jsme stoupali bez přerušení
vzhůru dobrých 50 km. Profil trati mi silně připomínal některé
úseky jugoslávských silnic, tady jsou naštěstí svahy porostlé
palmama, liánama a jiným křovím, však to určitě sami znáte. Jednu
chvíli jsme s Romanem hráli napínavou hru "palma versus kráva",
já jsem počítal okolní palmy, Roman krávy, a přestože se do krav
počítali i prasata a kozy, myslím, že jsem jednoznačně vyhrál.
A pak už přišla první čajová pole. Čajové pole vypadá zdálky
jako sada měkkounkých polštářků, zblízka pak jako přerostlé bo-
růvky. Samozřejmě jsme čaj hned vyblejskli (teď tu fotku nikdo
nechce) a pokračovali v cestě v nadmořské výšce necelých tisíc
metrů, což je docela slušné, uvážíme-li, že jsme vyjížděli prak-
ticky z mořské hladiny.
Na konci cesty se před námi otevřelo údolí a my vjeli do ma-
lého turistického letoviska Kumily. Kumily se mi po Dillí líbily
nejvíce ze všech sídel. Vesnička, tak 5000 obyvatel (to je v In-
dii spíše samota), má vlastně jenom jednu ulici, ale najdete na
ní vše, nač pomyslíte. Autobusové nádraží, stanoviště rikšů,
křesťanský kostel a hinduistický chrám (v Kerale je asi polovina
obyvatelstva křesťany), hotely, restaurace, pekařství, smíšená
zboží, obchůdky s čajem, kořením všeho druhu (Kerala je důležitým
centrem pěstování čaje, kávy, cardamomu, zázvoru, kari atd.),
ovoce a zeleninu, čajovny a kdovíco ještě.
Po příjezdu jsme okamžitě vyhledali hotel Claus Garden Lodge
za 75 rupek/noc a to jsme udělali moc dobře. On to hotel v prvém
slova smyslu ani nebyl, spíše víkendová chata s pepřovníkovou
zahradou. Od začátku se mi zdálo, že chalupa má v sobě evropské
prvky a záhy se ukázalo, že patří německo-indické rodině. Konečn-
fě jsme tedy našli útočiště, kde nás nikdo neotravoval a kde jsme
si mohli sami vařit.
Po vybalení jsme znovu naběhli na "bus station", našli bu-
do rezervace a v 15.30 odrazili na palubě lodi Vinymaya od břehů
Periyarského jezera. V rukách nažhavené foťáky, všeci dychtivo
očakávali príchod slonov. Dlouho se zdálo, že jsme akorát zbyteč-
ně vyhodili 45 rupek na projížďku po mrtvém jezeře, pak jsme ale
objevili pětičlennou sloní rodinku, kterážto pokojně požírala své
kilogramy trávy. Náš koráb hbitě zakřižoval, natočili jsme se ke
slonů bokem a vystřelili ze všech našich Canonů. Sloni se kupodi-
vu nerozpadli na dvě půlky, ani je nerozmetala náhodná trefa do
prachárny, jenom občas z jejich zadní švihovky vylétlo něco, co
silně připomínalo bochníky stolice, to nás ovšem v žádném případě
nemohlo ohrozit.
Náš kormidelník Smrdutý Jack bleskurychle zareagoval, během
půl hodiny fregatu otočil o 180 a my zopakovali salvu, tentokrát
z našich Olympů (to už nezní tak dobře). Pak už jsme nechali
zpustošené slony dál pustošit již tak dost zpustošenou trávu.
(zrovna Romanovi vykládám, jak se mi líbí slovo pustošit.) Jinak
jsme toho z loďky už moc neviděli. Jenom v dálce černé tečky,
které jsme ocenili na buvoly a další pustošící, zatím nezpustoše-
né eleFanty.
Večer jsme toho už moc neudělali, pokud nepovažujete za těž-
kou práci upadnout oblečen a neumyt na lůžko a v mžiku usnout.
-----------------------------------------------------------------
29.den Po 31.7.1995
Kumily
-----------------------------------------------------------------
Chtěl jsem brzy ráno vyrazit do rezervace na pěší expedici,
budíček se však podle očekávání nekonal, tak jsem si v pohodičce
schrupnul do desíti. Pak nastala slavnostní chvilka, kdy se každý
rozhodoval, kterou fotku nechá přidělat. Já ostatně miluju každou
práci, která souvisí s focením a fotkama.
K obědu si dávám banány s kokosovým mlíkem a ořechem (to by
bylo, abych nějakýho závistivce nenaštval!) a ve 2.00 jsme vyra-
zili na mnohoslibnou exkurzi za čajem a kořením. Do hor jsme se
rozbitou cestou propracovali autobusem a pak přestoupili do tří-
kolky.
První naší zastávkou byla čajová plantáž a továrna na zpra-
cování čaje. Jedna rostlina čaje se využívá asi 150 let, týdně
z ní ostříhají 5 kg listů, z čehož zbyde po usušení a obarvení
jedno kilo kvalitního indického čaje, což znamená 7500 kg, za ce-
lý svůj život. Urvali jsme pro sebe každý jeden plod, semena doma
zasadíme a budeme čaj pěstovat.
Továrna nás dost zklamala, v pondělí totiž nefachá, mohli
jsme se podívat jen na mrtvé stroje. Průvodce nám však vše dobře
vysvětlil, navíc nám ukázal různě kvalitní druhy čaje, tož jsme
to přenesli přes srdce. Poté už jsme zamířili na "kořennou" far-
mu, která alespoň mě nadchla nejvíce. Poznali jsme zde, jak roste
spousta druhů koření a jiných rostlin, které teď vyjmenuju: 1)
káva - v Indii se pěstuje indická a arabská, která vypadala dale-
ko hezčí než indická; 2) jake-fruit - obrovské šišky ovoce, které
rostou na krátkých stopkách přímo z kmene; 3) mimóza - pokud se
dotknete jejího listu, zavře se údajně na celý den, jednou jsme
takhle pozavírali s Romanem celou stráň mimóz; 4) zázvor - roste
prakticky pod zemí; 5) cardamom - hlavní přísada do indického ča-
je, rostlina vypadá sice jako bambus, ale to, co se sbírá, se
uboze plazí po zemi; 6) citronovník - no comment; 7) cukrová
třtina - vypadá jako rákosí; 8) kari - normální keřík s lístkama
jako osika; 9) eukalyptus - strom, ze kterého si Indové, když
jsou unavení, utrhnou větev a dělají si z něho osvěžující lázeň;
10) pepř - liána, která se plazí okolo stromu, něco jako réva.
Po farmě už nás čekala jen vyhlídka z nedalekého kopce, ta
nás taky nezklamala. Viděli jsme nádhernej bílej vodopád vysokej
200 m podle Slundy či 50 m podle Romana (vyberte si?!) a duhu,
což miluju. Pod námi se rozkládalo údolí, kde začínal další stát,
který navštívíme, Tamil Nadu.
Následovala už jen strastiplná cesta zpět do Kumil plná vý-
molů a lokáčů. Ve vesnici jsme pak pořádně nakoupili, počítejte
se mnou: 15 vajec, 200 ml oleje, 15 pomerančů (ve skutečnosti
mandarinek), 1 cibuli, 1 papriku, 2 chleby, 6 banánů, 1 balíček
čaje, 2 balíčky mořských ryb a 7 citronů. Těšili jsme se, jaká
bude večeře a taky, že byla! Smažený vajíčka, to je nářez! Ze
zvyku jsme je pořádně okořenili a pak je do sebe naházeli.
-----------------------------------------------------------------
30.den Út 1.8.1995
Kumily - Madurai
-----------------------------------------------------------------
Dopoledne jsme strávili vyspáváním, balením a jinou bohuli-
bou činností. Připravovali jsme se totiž psychicky na hlavní udá-
lost dne - jízdu na slonovi. Po poledni jsme se znovu vydali do
rezervace koupit lístky. Bohužel první volný slon vyjížděl až ve
čtyři, zaplatili jsme tedy lístek a vrátili se do hotelu dobalit
věci. Roman se ještě pokusil osmažit naše rybičky, avšak s prama-
lým úspěchem, neboť jsme nepochopili, že se musí nejdříve omýt
a utopení v oleji jim na chuti taky nepřidalo.
Ryby tedy putovali do koše a my rychle na nádraží. Bus však
dlouho nepřijížděl, a tak jsme jeli rikšou. V kase jsme obdrželi
lístek a vydali se najít stanoviště (nebo nádraží?!) slonů. To se
brzy ukázalo býti dosti velikým problémem. Jednoho slona jsme si-
ce našli, ale nikoho u něj. Namířili jsme si to přímo do nitra
džungle a jak se dalo předpokládat, kluci se mi ztratili. Bloudil
jsem chvilku po vyšlapaných cestičkách, viděl v korunách stromů
nad sebou makaky a roztodivné ptáky, v trávě jsem zahlédl ohnivou
žábu, kluky jsem našel přesně u toho slona, od kterého jsme zača-
li hledat.
K němu už přibyl druhej, osedlanej, i s řidičem a ten se měl
stát na další hodinu naším dopravním prostředkem (ten slon pocho-
pitelně). Losovali jsme, kdo pojede dvakrát a vyhrál Roman, což
jsem posléze seznal býti pro sebe výhodným.
Totiž, abych to náležitě osvětlil. Pokud jste nikdy nejeli
na slonovi, nedělejte to, proboha! A pokud vám bude někdo takovou
jízdu nabízet, odmítněte ho a uštědřete mu kopanec! Jestě lepší
se však zdá ho zastřelit nebo zardousit (humanisté doporučují lá-
mání v kole), neboť takový člověk si ani nic jiného nezaslouží.
Slon, to je hora masa, ale nahoře, na zádech z něj vystupuje
páteř. Páteř, rozumějte, maso v žádném případě není! Páteř, ta
otlačí vaše ctnostné pozadí cobydup. Za minutku nevíte, jak byste
si sedli. Navíc se nemáte čeho držet a když si řidič vybere úzkou
pěšinku z kopce dolů, nevíte, jestli si máte dřív dát ruce pod
zadek, držet se zuby nehty, nebo chránit svoje nohy, kterám stále
hrozí přitlačení na strom.
Prostě a jasně, slona z rejstříku ideálních dopravních pros-
tředků navždy vyškrtnu. Bohužel vyšla jenom jedna fotka na slono-
vi a na ní zrovna nejsem.
Na zpáteční cestě do hotelu jsme ještě zahlédli obrovskou
veverku jako příjemnou tečku za naší návštěvou v Periyarském pří-
rodním parku. Obětovali jsme na třídenní vstup padesát rupek, vů-
bec toho však nelituju.
V 18.30 jsme vyjeli do Madurai a po náročné cestě, kdy jsme
vyskakovali ze sedadel až 10 cm, jsme se do tohoto významného
hinduistického města dostali ve 23.00. Rikšou jsme se přepravili
na nádraží a tam usnuli.
Více bych o tomto "sloním dnu" ani říkat nemusel, zmíním se
však ještě o příhodě s posledním rikšou, která ukazuje, že jsme
časem už docela "ztvrdli".
Po výstupu z busu se okolo nás jako obvykle utvořil hlouček
rikšáků, kteří nás mermomocí chtěli odvézt na vlakové nádraží.
Použili jsme obvyklou taktiku, nevšímali si jich a vyšli jsme
prvním směrem, který nás napadl. Rikšáci začali snižovat ceny, až
jeden z nich nabídl pouhých pět rupek. Několikrát jsme se ujisti-
li, že cena platí pro všechny dohromady a plácli si. Kolorikšák
vzal na vozík nás tři, svého kamaráda, který uměl anglicky
a krosny. Tedy docela slušný náklad na jednoho cyklistu.
Tušili jsme podraz a ještě více jsme znejistěli, když nám
"kamarád" oznámil, že jsou to k nádraží čtyři kilometry. Těsně
před cílem nám "prozradil", že cena je 5 Rs/km. Příště bych asi
okamžitě sesedl a požadoval potvrzení minulé ceny. Byli jsme však
příliš unavení a nechali se dovézt až k cíli.
Tam nám rikšákův kamarád naúčtoval cenu 4x5 = 20 rupií.
Chtěli jsme mu dát pět rupií, ale nebylo nám přáno odejít. Násle-
dující hádku jsme hravě zvládli. Rikšák kolem nás běhal zpocenej
jak krysa, a protože nám ho bylo líto, dali jsme mu přes jeho
protesty 10 rupek. Normálně bychom jej obdarovali asi víc, ale
nečestnost k smrti nesnášíme.
----------------------------------------------------------------
31.den St 2.8.1995
Madurai « Mádrás
-----------------------------------------------------------------
Po probuzení následuje má obvyklá indická snídaně - 9 banánů
a 3 mandarinky, po skromné hygieně ukládáme krosny do úschovny
a vyrážíme hledat známý hinduistický chrám. To se nám po chvilce
daří a ocitáme se uvnitř uctívané indické památky.
Madurai Temple se svými čtyřmi hlavními věžemi, dalšími vě-
žičkami a zlatou kupolí uprostřed září barvami, rozhodně bych
před ním ale nepadl na kolena. Pravdu má asi Roman, který tvrdí,
že hinduistické památky nestojí za nic. Hinduistickým chrámům
chybí totiž důstojnost vlastní křesťanským kostelům, sikhským
chrámům či muslimským mešitám.
Přesto jsme chrámem prolezli skrz na skrz, dostali jsme se
do hloubi pásma zakázaného pro nehinduisty, Slunda se nechal poh-
ladit sloním chobotem na hlavě a udělali jsme pár podařených
snímků. Vzápětí se nás chytil obchodník, který nám sliboval poh-
led z vyhlídkové věže.
Přijímáme a ocitáme se na "věži" či spíše terase obchodu se
suvenýry. Fotíme si chrámový komplex a musím smutně konstatovat,
i když možná nevhodně předbíhám, že je to, do 18.8. naše poslední
fotka!! Během sestupu z terasy procházíme různými odděleními
"handicraftu" a v posledním mě jedny zapichovací šachy zaujmou
natolik, že je z původní ceny 375,- usmlouvám na 250 rupek a kou-
pím je. Tím začíná můj utrácecí den, kdy utratím celkem přes 600
rupek.
Poté jistým krokem zamíříme na autobusovou zastávku vzdále-
nou asi půldruhého kilometru, nachytá nás sice ještě několi ob-
chodníků, ale pak už se busem č.11 blížíme ke Ghandhího muzeu. To
nás po pravdě řečeno ničím ani nenadchne, to si radši o Ghandhím
něco přečtu. Zaujme nás akorát cár šatů, které měl Ghandhí na so-
bě v okamžiku atentátu a své smrti. Teprve v poslední místností
nečekaně zaboduju. Nalézají se tu knihy o Ghándhím a sošky. Kupu-
ji si pěknou mapu Indie a pozoruji Romana, který v rukách přeha-
zuje jako horkýi brambor sousoší Rámy, jeho ženy Síty, jeho brat-
ra Lakšmy a přítele Hanumana. Roman nakonec odmítá, já však skul-
pturu kupuju za 275,- jako dárek pro mamku.
Naštěstí vedle Ghándhího muzea stojí jedno menší muzeum,
které nám óčeň vyhovuje. Nikdo nás nehlídá, a tak zkoušíme stří-
let z pušek, sáhneme si na vycpaného medvěda a vystavené šutry,
zahrajeme si pár akordů na jakousi kytaru, zabubnujeme a zatrou-
bíme.
Po kulturní vložce se vracíme k nádraží a nedaleko od něj
večeříme. Dostaneme "plain rice" a k ní čtyři omáčky. Zdá se nám
to neuvěřitelné, ale všechny chutnají tak odporně, že rychle zap-
latíme a odcházíme. Tohle je moje první a vlastně i poslední jíd-
lo, který mi v Indii nechutná.
Hned za rohem objevujeme velice povedené knihkupectví
a v něm plno šachových knih. Dlouho váhám, nakonec ve mně vítězí
šachový hlad a kupuji "Vítězné ideje pro bílého a černého" (The
Winning Ideas for White and Black) od Philipa Robara. Roman za-
koupil sobě Karetní hry a Advanced Oxford za 250 rupek, slovník,
který u nás koupíte za 800 Kč.
Po zbytek dne se válíme v čekárně a v devět odjíždíme načer-
no vlakem do Mádrásu.
-----------------------------------------------------------------
32.den Čt 3.8.1995
Madurai > Mádrás - Mahabalipuram (Mamallapuram)
-----------------------------------------------------------------
Asi v 7 hodin přijíždíme na mádráské nádraží Egmore. Docela
nás překvapilo, když se nás hned u vlaku zeptal, jeden taxikář,
jestli chceme jet do Mahabalipuram, cíle naší další cesty. Taxíka
jsme rázně odmítli a šli na autobusovou zastávku. Někdo nám pora-
dil, ať jedeme sedmnáctkou, ale když kolem vás profrčí dvě sedm-
náctky a třetí je pouze pro ženy, to už se naštvete. Teprve do
dalšího autobusu jsme se vecpali a na autobusové nádraží jsme do-
jeli dokonce bez placení.
U busu stál stařík, který rovněž věděl, že jedeme do Mahaba-
lipuram a ochotně nás k patřičnému busu dovedl. Pak nastavil ruku
a očekával za svou službu bakšiš. B Evropě bych mu samozžejmě nic
nedal, ale tady vše běží podle trochu jiných pravidel, dohodli
jsme se tedy, že ho obdarujeme pětři rupkami, což bylo až až.
Stařík však nečekamě nabízenou sumu odmítl a požadoval pat-
náct rupií, pět na každého. Okamžitě následoval náš logický krok
uschování rupií zpět do tobolky. Stařík se začal rozčilovat a má-
vat rukama, podle mého mínění naprosto zbytečně, neboť odmítl dar
a ne plat za službu. Bohužel přes můj nesouhlas Sluňák nevydržel
dědovo naléhání a těch pět rupek mu dal.
Možná se zdá, že některé malichernosti až příliš rozvádím,
ale o množství peněz tu vůbec nejde, jde mi o princip obchodnické
čestnosti. Na druhou stranu je pravda, že se mi to lehce mluví,
když si u nás můžu na brigádě lehce vydělat 40 Kč/h a tady se
někteří kluci těžce lopotí za 3 Kč/h.
V 9.30 jsme vyjeli a asi v 11.30 nás bus vyklopil v Mamalla-
puram, sochařském přímořském středisku. Po vystoupení jsem s lí-
tostí zjistil, že mi v autobusu natekla rybina z vedle postave-
ných košů ryb do spacáku. Jako by toho už nebylo dost.
Vzápětí se kolem nás nahrnula spousta hoteliérů s nabídkami
od 45 do 120 rupek za den, nakonec jsme odešli bydlet do vesnice
za 115 Rs na dva dny. Rychle jsme vybalili, snědli polivku a me-
loun a spěchali na pláž. Indická pláž, to je pro Evropana sen.
Koupající a slunící lidé se dají spočítat na prstech jedné ruky,
navíc jsou to ještě většinou cizinci.
Dlouho jsme se nerozpakovali a skočili do vod Indického oce-
ánu, konkrétně Bengálského zálivu. Voda byla nádherná, vlny asi
1m vysoké. Vydrželi jsme u vody asi do 6 hodin, pak jsme se vrá-
tili domů, uvařili obvyklou masoxovou polivku a navečer jsme vy-
razili do ulic města.
Hned na začátku jsme zahlédli dva indické kluky trénovat
asijské bojové umění a musím přiznat, že tak elegantně a obratně
bojovat jsem ještě nikdy nikoho na vlastní oči neviděl. Poté jsme
zamířili do uliček s krámky a brzy se urodilo. Zalíbila se mi
dvojkazeta Beatles a pěkná mušle s vyškrabaným slonem. Roman kou-
pil velkou mušli a pantofle, vyrobené údajně z buvolí kůže.
-----------------------------------------------------------------
33.den Pá 4.8.1995
Mamallapuram
-----------------------------------------------------------------
Den, který jsme téměř celý věnovali koupání, plavání a blb-
nutí ve vodě vůbec. Od rána jsme vymejšleli způsob, jak nejlépe
využít mořské vlny, dnes dosahující výjimečně až dvou metrů.
Nejdříve jsme se nechali unášet na vlnách blízko břehu, byla
to paráda, ale po jednom pokusu, kdy se mnou vlna smýkala asi pět
metrů po dně a tvrdě mi sedřela záda, jsem radší experimenty pře-
sunul na mělčinu, vzdálenou asi 30m od břehu. Přidal se ke mně
i Roman, mohli jsme si aspoň předávat zkušenosti.
Roman dával přednost "ježdění na vlnách", což považuju za
dost nevýnosné, protože pěkná jízda se vám povede jen asi při
každém pátém pokusu. Pak to zase stojí za to, když se vezete po
vlně, jenom máváte ručičkama a máte božský pocit.
Já jsem spíše člověk praktický a snažil jsem se z vln vytě-
žit co nejvíc. vlnu jsem proto vždy trochu předskočil, ta si mě
chytla a začala se mnou provádět všechny možné akrobatické kousky
od kotrmelců až po přemety. Dotkl jsem se sice párkrát dna, to mi
však ani přinejmenším neublížilo.
Nechali jsme se takhle s Romanem unést asi 150m podél břehu,
tam jsme vystoupili a prohlédli si hinduistický templ, na pohled
jednoduchý, ale velmi starý a Indy uznávaný. Roman dokonce tvr-
dil, že ho zkoumal Erich von Däniken.
Pěšky jsme se potom vrátili na pláž za Zdeňkem, kde už na
Romana čekal kluk, který prodával sošky. Slovo dalo slovo a Roman
získal pěknou sošku sloního bůžka Ganeshe. Mě zase přemluvil jiný
prodavač, abych si koupil buvolí střevíce. Aspoň mám snad dobrý
dárek pro babičku. Nyní nám už nezbývalo nic jiného než se s Ben-
gálským zálivem a i Indickým oceánem definitivně rozloučit a vrá-
tit se do vesnice.
Večer jsme si zašli najíst se do jednoho "non-vegetarianu"
a byl to také náš první masitý pokrm po velmi dlouhé době. Já
jsem si objednal skopovou omáčku, Roman se Zdeňkem nějakou vše-
hochuť, kde plavaly i kousíčky ryb. Nemyslete si ale, že jsme
dostali obrovskou porci. V Indii obvyklá porce masa váží tak pa-
desát gramů. K tomu jsme si dali několik kousků "chapatti", zdej-
ších placek a věru, pochutnali jsme si. Mimochodem, když už jsem
se zmínil o jídle, považuji za zajímavé, že častým námětem našich
nadšených diskusí jsou právě naše oblíbená jídla, rozebíráme, co
se kde vaří, co je dobré a co ne, předáváme si recepty a hodnotí-
me, co vaří naše maminky a babičky, v drtivé většině dopadá hod-
nocení kladně.
Vraťme se však k nám třem do Mamallapuram, neboť nyní se
i my vracíme do vesnice. Cestou mě sice ještě zajme prodavač pan-
toflí a vnutí mi jedny, pak už se ale unaveni celodenním koupáním
vracíme do penzionu.
Nedá mi to, abych se ještě čtenáři nesvěřil se svými nočními
potížemi. Každý je jistě zná, v noci člověk nemůže usnout, hází
sebou po posteli a nadává si, že na tom sluníčku neměl zůstávat
tak dlouho, neboť má spálená záda a ramena. Stejně i já jsem pod-
cenil mamallapuramské slunce, které zdánlivě moc nepálí, ale když
ho máte prakticky v nadhlavníku a nacházíte se deset stupňů od
rovníku, výsledek se dostaví.
-----------------------------------------------------------------
34.den So 5.8.1995
Mamallapuram - Mádrás « Bombay
-----------------------------------------------------------------
V posteli jsme se zase váleli aspoň do desíti, už se opravdu
těším, až vám budu moci říct, že jsme vstávali ve dvě nebo ve tři
ráno, nebo že jsme vůbec nešli spát. V poklidu jsme posnídali,
poobědvali, sbalili si věci a v jednu vyrazili na cestu na sych-
ravý a ledový sever.
Z turistického Mamallapuram se nám podařilo odjet až ve
2.30, když předcházející autobusové manévry trochu připomínaly
"Škatule, škatule, hejbejte se!" Autobus nás pak po dvou hodinách
vyplivl v Mádrásu na stejném nádraží, ze kterého jsme do Mamalla-
puram odjížděli. Hned jsme pěšky vyrazili na prý nedaleké vlakové
nádraží Madras Central a po půlhodince jsme jej také našli,
i když mě to s naloženou krosnou na spálených zádech moc nebavi-
lo.
V restauraci před nádražím jsme se navečeřeli, zjistili jsme
odjezd vlaku do Bombeje ve 22.00, zbývalo nám tedy mnoho času.
Využili jsme ho k hlídání zavazadel, psaní deníku, koukání na ob-
ří televizní obrazovku (nádražní hala je moderní stejně jako celý
Mádrás), kde dávali převážně Toma a Jerryho, a k potulce po měs-
tě. Objevili jsme také vynikající levný džus, ananasový a vínový,
dvě deci za dvě rupie, na ten opravdu dlouho nezapomenu. Roman
vypil za večer šest kelímků a já dokonce osm.
Tentokrát jsme dlouho váhali, ale nakonec jsme se rozhodli
jet do 1500 km vzdálené Bombaje opět načerno. Risk dost velký,
pokud uvážíme, že celý další den pojedeme bez lístku. Ježdění na-
černo za dne nám nedoporučoval ani Martin z Bernartic. Těsně před
desátou jsme nasedli do vlaku, zabrali místa na lavičce a doufali
ve štěstí.
-----------------------------------------------------------------
35.den Ne 6.8.1995
Mádrás « Daund
-----------------------------------------------------------------
Den, který jsme prožili ve strachu před těmi malými ošklivý-
mi, sprostými a nabubřelými revizory, kteří ani nenechají jet
poctivého, slušného člověka načerno. Někde jsem slyšel, že Švýca-
ra by nenapadlo jet bez lístku, proč by také okrádal vlastní švý-
carské dopravce a v důsledku sám sebe? Myslím, že Češi by jezdili
načerno pořád, kdyby se tolik nebáli. Národní hrdosti nám totiž
moc nepřebývá.
Vymysleli jsme několik ubohých fint, jak přelstít případného
revizora, např: lístky má náš kamarád, který vlak nestihl, nebo:
přišli jsme o doklady a peníze a míříme na naši ambasádu, ale na-
konec jsme používali trik, který Sluňák odkoukal od indických
žebráků. Prostě jsme na každé větší stanici vystoupili ven. Pokud
průvodčí ve stanici pasažéry kontroloval, prošel vagón a zase
vystoupil. To byla očekávaná chvíle pro nás, kdy jsme zase nas-
toupili, zasmáli se a umyli si nohy.
Tak to šlo až do 23.00, kdy jsme vystoupili v Daundu (ježiš-
marjá, to jsem popleta, ani jsem vám neřekl, že jsme ve vlaku
změnili plán, protože Daund nám jako přestupní stanice mnohem ví-
ce vyhovoval). Další vlak do Manmádu navazoval překvapivě už
v jednu hodinu příštího dne.
------------------------------------------------------------------
36.den Po 7.8.1995
Daund - Manmád - Elora - Aurangabád - Manmád
-----------------------------------------------------------------
Jak jsem již předeslal, přesunuli jsme se v jednu hodinu
z Daundu do Manmádu s příjezdem v šest. Tentokrát jsme vlezli dr-
ze bez lístku do vagónu, v němž hlídkovali vojáci. Na manmádském
nádraží se nám stala příhoda, která nás minimálně na půl dne dost
rozesmutnila. Ačkoliv někdo z nás nepřetržitě hlídal věci rozlo-
žené na čtyřech lavičkách, nějakej obzvláště drzej zloděj se
připlížil a ukradl nám foťák.
Naštěstí jsme v Madurai měnili filmy, měli jsme tedy z nové-
ho filmu vyfoceno pouze šest fotek (navíc se nyní zdá, že film
byl falešnej), tahle ztráta nás moc nebolela. Horší bylo, že jsme
se ocitli uprostřed Indie bez foťáku.
Bohužel v tuto dobu jsme s tím nemohli nic dělat, a tak jsme
se vydali podle plánu autobusem do Elora Caves. Koupili jsme si
poměrně drahej lístek do Aurangabádu a vyjeli. Během cesty jsem
na jedné křižovatce uviděl odbočku Elora 6 km, vystoupili jsme
tedy už na příští zastávce.
Místní děda nám oznámil, že bus jede za půl hodiny, rikšu
jsme odmítli. Ty půlhodinky byly nakonec čtyři, a tak jsme odjeli
až ve dvě. V Eloře jsme se naobědvali, prohlédli suvenýry a namí-
řili do Elora Caves.
Teď nevím, jestli budu přesnej, jak se řiká, tip ťop, ale
Elora Caves tvoří jednatřicet jeskyní hinduistických, buddhistic-
kých a džinistických, vytvořených ve 2.-5.stol.n.l. Všechny jes-
kyně ozdobili starověcí mistři spoustou mýtických postav, přímo
vytesaných do skály. Na nás nejvíce zapůsobil vstupní jeskynní
chrám s rozměry zhruba 50x30x20m, rovněž vytesaný ze skály. Roman
označil toto dílo za největší hinduistickou památku.
Navštívili jsme taky okolní jeskyně, některý jsme se snažili
prozkoumat do hloubky, v jedné jsme objevili hroznou spoustu ne-
topýrů, docela jsme se v tomhle jeskynním komplexu vyblbli. Tady
nám taky bylo asi nejvíc líto ztracenýho foŤáku. Ve městě jsme si
alespoň jako náhradu koupili ilustrační fotky Elora kejvz.
Do Aurangabádu jsme jeli pěkně narvaným autobusem, naštěstí
jeden hodnej Ind mi při odchodu rezervoval své místo. V Auranga-
bádu jsme povečeřeli nějakou dobrou míchanici, pak jsem si koupil
ještě kokos a arašídy, které údajně tlumí stres. V knihkupectví
na nádraží jsem zahlédl šachovou knížku od Howarda Stauntona za
75,- a dodnes nechápu, proč jsem ji nekoupil.
Do Manmádu jsme se vraceli absolutně přecpaným vlakem, něco
takovýho jsem dosud nezažil. Na lavičce pro čtyři lidi sedělo
vždy nejméně šest, v uličkách nebylo k hnutí už vůbec. První ho-
dinu jíždy jsem seděl prakticky na zádech na jedné lavičce, další
jsem radši stál, protože to bylo mnohem pohodlnější.
V tomto vlaku jsem došel k velice důležitému rozhodnutí. Ne-
pojedu s klukama do Jaisalmeru na velbloudí trekking, ale navští-
vím znovu Agru a Dillí a tam na ně počkám. Vedlo mě k tomu hned
několik důvodů: 1) při představě odřených stehen mě velbloudí tú-
ra moc nelákala; 2) nemám rád poušť; 3) v Dillí si snad konečně
odpočinu; 4) ušetřím peníze za túru a za vlaky; 5) doprohlédnu si
Agru a Dillí, hlavně zoo; 6) vyzkouším si cestování o samotě,
které dá člověku mnohem víc než cestování ve třech.
Kluci vůbec neprotestovali, naopak mě hned pověřili úkoly.
Nechám v Dillí přidělat fotky z prvních dvou filmů a třetí vyvo-
lat, navíc jsem dostal přetěžký úkol vyměnit naše cestovní šeky
přímo za dolary.
-----------------------------------------------------------------
37.den Út 8.8.1995
Manmád « Agra
-----------------------------------------------------------------
Kluci chtěli odjet už ve dvě hodiny, asi 200 km jsem s nimi
měl mít společnou cestu, to jsem zjistil ale až později. Nyní
jsme začali chvatně měnit věci, kdo které bude potřebovat a při
této činnosti jsme zažili další šok. Nenašli jsme náš třetí film,
který alespoň Roman považoval za nejlepší.
Nedalo se nic dělat, kluci se vydali na nástupiště, odkud
odjedou do Khandwy. Vlak měl jako obvykle zpoždění, tak jsme
usedli a já jsem na mapě našel, že můžu s klukama jet. Oni s lís-
tkem, já načerno. Když však vlak přijel, dveře jediného vagónu
"second class" se neotevřely a my neměli kam jít. V tuhle chvíli
jsem dostal ohromnou "chuť" zajít si na záchod a když jsem se
vrátil, kluci ani vlak už tam nebyli. Později jsem se dozvěděl,
že si sedli na chodbičku "slípra" a do Khandwy se šťastně probi-
li.
Já se asi rozumně rozhodl všechno si to řádně rozmyslet
a odešel jsem se vyspat do nádražní čekárny. V kapse sice jen 75
rupií, dychtivě jsem očekával věci příští.
Uklízeč mě překvapivě vzbudil až v jedenáct, vlak do Agry mi
jel znovu ve dvě hodiny, tentokrát odpoledne. Odkvačil jsem tedy
na nástupiště a dal si k snídani pravou českou paštiku se sendvi-
čovým chlebem. Stal jsem se tady také jedním z mnoha svědků neho-
dy, kdy jeden Ind spadl pod projíždějící vlak. Přežil to bez úho-
ny, akorát si roztrhl košili a kalhoty.
Můj vlak přijel přesně na čas, měl jsem sice potíže najít
správný vagón, ale nakonec jsem se do vlaku vecpal. Sedl jsem si
jako čtvrtý na lavičku pro tři a ani jsem se moc nebál přůvodčí-
ho. Výmluva, že jsem ztratil pas a peníze se tentokrát od pravdy
moc nelišila.
Cesta, sice velmi nepohodlná, ale bezproblémová, trvala až
asi do půlnoci. Pak se mi povedla věc, která mi nadlouho zkompli-
kovala mou další pouť. Šel jsem ve vlaku na WC, pohodlně jsem se
usadil, uložil si doklady na poličku, aby se mi dobře sedělo
a čekal jsem. Čekal jsem dlouho, předlouho a nic. Navlékl jsem si
tedy kalhoty, usmál se na sebe do zrcadla a odešel.
Usadil jsem se znovu na lavičku a s pohledem upřeným na dve-
ře WC jsem očekával poctivce, který mi s úsměvem na tváři zapome-
nuté doklady přinese. Dveře od toalety se otevíraly a zavíraly,
leč nikdo nepřicházel.
Napadlo mne, že si ze mne asi někdo tropí žerty. Peníze
a doklady uschoval tento k sobě, nyní se někde směje pod vousy
a až budu vystupovat, vše mi vrátí. Sám jsem se té myšlence zas-
mál a řekl si, jak je to vtipně vymyšleno. Ale ani v Agře, ani
v Dillí ke mně nepřicházel nikdo s pomocnou rukou. V Delhi jsem
se probudil sám v prázdném vagónu a peněženka nikde.
To mne opravdu zmátlo, pobíhal jsem sem a tam, tam a sem,
a teprve pak jsem přišel na spásný nápad. Ten neznámý hodný ná-
lezce si nevšiml mé fotografie a nevěděl, komu vše předat. Uviděl
však nápis CZECH REPUBLIC a rozhodl se, že mou VZP průkazku, oč-
kovací průkaz, 41,50 Rs a jiné papírky donese osobně na českou
ambasádu. Už se moc těším, až se s nimi zase shledám.
-----------------------------------------------------------------
38.den St 9.8.1995
Manmád > (Agra) - Delhi
-----------------------------------------------------------------
Jak jsem předeslal, ocitl jsem se v deset hodin ráno bez je-
diné rupie na mně neznámém nádraží Hazrat Nizamudin. Poté, co
jsem se ujistil, že Hazrat se nachází v Dillí, začal jsem jednat.
Rázně, jak je mým dobrým zvykem.
Zajímalo by mě, co byste dělali na mém místě vy. Já jsem po
chvíli přemýšlení přišel na to, že v tak velkém městě, jako je
Dillí, budu brzy potřebovat peníze. A ty můžu získat výměnou ces-
tovních šeků v kanceláři American Expressu. Sledujte nadále tok
mých myšlenek! American Express se nachází na Connaught Place
a přímo z Hazratu k němu vede 12 km dlouhá ulice. Půjdu pěšky.
A to vše jsem vymyslel během jedné jediné pikosekundy, a to
ještě přeháním. Tak velký a silný mám mozek, vážení přátelé! No,
všechno by jistě dobře dopadlo, nebýt toho, že jsem při hledání
výše zmíněné ulice spatřil Khan Khanan's Tomb. Tato polorozpadlá
hrobka na mne zapůsobila a já jsem si k ní došel odpočinout. Dal
jsem se do řeči s hlídačem a ten mi ukázal hledanou ulici, vedla
přímo okolo.
Když jsem si dokonale oddáchl, vyšel jsem na cestu. Ani mě
neneapadlo ptát se, kterým směrem India Gate a Connaught Place
vlastně leží. Prostě jsem automaticky zamířil doleva. Teprve,
když jsem ušel tak čtyři kiláky po velmi prašných mostech, otázal
jsem se náhodného chodce, jak daleko je ještě Connaught Place.
Jeho odpověď mě naprotsto zdrtila. Ukázal směrem za mě a řekl:
"Sikstýn kilomítrs". Ještě mi laskavě poradil, který bus mám
vzít.
Protože nemám rád, když mi někdo radí, kterým busem mám jet,
když nemám žádné peníze, čapl jsem milého chodce za ramena a vys-
větlil mu důkladně svou finanční situaci. Ten bodrý muž na to od-
větil: "Vemte si taxi." Zatřásl jsem s ním tentokrát prudčeji,
odhodil jeho bezduché tělo za plot, otočil jsem se a pádil k Brá-
ně Indie, která je od Konáče vzdálena jen asi 3 km.
No, pořádně jsem si máknul, ale pak mi někdo tam nahoře pos-
lal jako odměnu za vynaloženou námahu anděla. Přesně řečeno andě-
la na motorce, který to svištěl městem jako ďábel. Svištěli jsme
dlouho, až se nám to těsně před cílem nevyplatilo. Jeli jsme jako
obvykle po opačné straně vozovky, když mi protijedoucí auto vyra-
zilo spacák z ruky. Spacák se chvíli kutálel, náklaďáček jedoucí
za námi zabrzdil přímo na něm a asi metr se s ním svezl.
Opravdu nechápu, co všechno můj spacák zažil a přežil. Jen
si to pro pořádek zopakujme: 1) promokl na kost v kufru autobusu
ze Sofie do Istanbulu; 2) při sušení v Istanbulu se rozbil zip
a ulítlo mi pouzdro; 3) na cestě do Tehránu znovu promokl; 4)
v busu do Mamallapuram do něj natekla rybina a konečně 5) roztr-
hání náhradního obalu (batohu), tady v Dillí. Myslím, že si můj
spacák zaslouží metál za statečnost. A pak okamžitě spálit a
pohřbít.
Taková nehoda už ale nemohla mě, převelice přezkušeného pře-
cestovatele, přece převézt. Ani jsem nemrkl. Vzápětí nás zastavi-
la demonstrace, tak jsem sesedl a odešel hledat své štěstí, Ame-
rican Express. To se mi po půlhodině povedlo, radost však nep-
řicházela. Banka zavřela ve dvě, už před hodinou a půl.
Zdrceně jsem usedl a začal přemýšlet o svém dalším osudu.
Jeden den jsem nejedl a pořádně nepil, totéž mi hrozilo i teď.
Násilím jsem se přinutil k aktivitě, zvedl hlavu a do očí mi pad-
la výstavní budova Bank of Baroda. Tam určitě proplácejí cestovní
šeky!
Možná proplácejí, ale ne v půl čtvrtý. Ze zoufalosti jsem se
zeptal, která banka v Dillí má otevřeno. Kupodivu takové existu-
jí, např. Citibank, sídlící ve vedlejší moderní budově Jeevan
Bharati. Když jsem se tu však vyplazil do třetího patra, slečna
za přepážkou mi s úsměvem sdělila, že American Express neproplá-
cejí. Alespoň mi poradila, že nedaleko v hotelu Imperial sídlí
cestovka Thomas Cook. Tam že bych měl uspět.
To už jsem přímo vypálil na ulici, zmlátil tři policajty, co
mi nechtěli prozradit cestu a rozbil ze zlosti jednomu rikšovi
kolo. Hotel Imperial vůbec nedaleko nebyl, ve skutečnostži jsem
ho našel až za hodinu, ale to opojení, když jsem dostával 600 ru-
pek, stálo za to!
Okamžitě jsem znovu vyběhl na ulici, vypil tři koly na ex
(nepřeháním!), spravil rikšákovi kolo a nechal se od něj devětk-
rát dovézt na opačný konec města a zpět. Zaplatil jsem mu pětimi-
liónovkou na čelo, pak jsem ještě zvedl ty tři poldy, co pořád
leželi na chodníku a bylo mi hej.
Navečer jsem se odebral na vlakové nádraží New Delhi a ulo-
žil si tady krosnu. Se spacákem a nejnutnějšíma věcma jsem se
dopravil k starým dobrým sikhům do Bangla Sáhibu a tady usnul.
-----------------------------------------------------------------
39.den Čt 10.8.1995
New Delhi
-----------------------------------------------------------------
Jednoznačně můj nejhezčí den v Indii. A nemohl jsem ho strá-
vit nikde jinde než v zoologický zahradě. Dillískou ZOO považuji
za nejhezčí, jakou jsem kdy viděl, i když Sluňák by namítal, že
zoo je všude stejný, stačí zajít do Trojský.
Já s tím rozhodně nesouhlasím a chodím se na zvířátka kouk-
nout všude, kde můžu. V Dillí jsem si dělal dosti podrobné poz-
námky, které jsem chtěl uvést na tomhle místě, bohužel jsem je
založil do sešitu, který jsem ztratil o dva dny později. Uvedu
teď některý zvířata, který mě zaujaly a zajímavosti z jejich ži-
vota.
Jeleni a antilopy: Líbili se mi možná nejvíc ze všeho, poznal
jsem asi sedm mně neznámých druhů, uvedu tři. Eland - největší
antilopa na světě, hog deer (prasečí jelen) - vypadá jako prase
s jelení hlavou; laň, co ke mně přiťapkala, jsem si zamiloval na
první pohled; barking deer (štěkající jelen) - štěká pouze, když
se blíží opravdu velký dravec;
Šelmy: Z neklasických mne zaujal medvěd skvrnitý, dobrosrdečnej
černej méďa, nějakej barmskej medvěd - milovník medu a hlavně bí-
lý tygr, jenž je ve světě zastoupen pouze stopěti exempláři, na-
víc jen v zoologických zahradách.
Papoušci: U nás se jim nikde v zoo moc nedaří, tady jsem viděl
obrovskou sbírku těchto opeřenců. Zapomínám bohužel jména, nejvíc
se mi líbila dvojka žlutozelených papoušků, myslím, že amazons-
kých, kteří si spolu nádherně povídali. Asi osm krásně zbarvených
ara arakanga taky stálo za to.
Opice: Žádný gorily, šimpanzové nebo orangutani. Indové mají rádi
své makaky, kteří jsou buď zavření v klecích nebo se v pohodě
poflakují po zahradě. Téměř vyhubeno je první zvíře, které jsem
v zoo viděl - lion-tailed macaque neboli lvoocasý makak.
Vodní živočiši: Zařadil jsem sem hrocha neboli vodního koně, jak
se v řečtině nazývá. Hrochů jsem tu viděl šest, samé výstavní
kousky, a hrozně mě to bavilo. Také mne překvapilo, že vydrží až
pět minut pod vodou, dokáže proto klidně přejít řeku po dně. Ga-
viál (Gharial) je dokonalý krokodýl-rybář z Indu, Gangy a Brahma-
putry. Jeho čelist, velice dlouhá a úzká, skrývá tisíce ostrých
zubů, pokud sevře rybu do čelistí, je s ní nadobro konec. Zaujal
mne také obrovský exemplář krokodýla nilského, jenž si hověl
v bahně. Krokodýlí matka sedí na vejcích 200 dní a ani na minutu
se od nich nehne. Stává se, že po celou tuto dobu vůbec nic nes-
ní. Když se mládě začíná klubat, dokáže svými obrovskými čelistmi
vejce uchopit a pomoci mláděti ven. K jeho transportu využívá me-
zery mezi svými zuby.
Slonů už máte určitě dost, ostatní zvířata jsou unavená,
nechme je spát. Shrnu jen, že jsem v ZOO strávil něco přes šest
hodin.
Asi v půl čtvrtý jsem tedy ZOO opustil a hned zamířil do
další kulturní instituce, Národní galerie moderního umění. Recep-
ční nebo snad vrátný mne hned u vchodu otypoval na umělce a v tu-
to chvíli nebyl daleko od pravdy. Jednak moje neučesané vlasy
a zamazaný tričko, jednak moje momentálně tvořivá nálada mohla
leckoho splést. Roli umělce jsem odmítl, nerad, ale ten recepční
mi nasadil brouka do hlavy. Umění považuji za jednu z mála oblas-
tí, ve které má cenu se angažovat.
Myslím, že kdybych něco uměl, mohl bych být docela klidně
umělec! Prostá, ale hluboká myšlenka. Většina umělců ale potřebu-
je ruce, tzn. šikovné ruce, takhle mám šanci maximálně jako fo-
tograf nebo spisovatel (šachista?!).
Nemohu říci, který obraz se mi líbil a který nelíbil. Ale
skoro každý z nich na mne nějak zapůsobil a to je možná to nej-
podstatnější. Vedle toho, že jsem se v galerii cítil dobře. Bohu-
žel, když jsem byl v nejlepším a chystal se obrazy pozorovat
z podlahy, zhasla světla a vrátný mne nemilosrdně vyhodil.
Ještě rozradostněn, vydal jsem se pěšky na Konáč a tady
nechal v jedné z mnoha fotolaboratoří vyvolat film a přidělat
fotky z předchozích. Musíte sami uznat, že cena 3,- Rs (2,60 Kč)
za jednu fotku člověka potěší.
Měl jsem všechny důvody, abych brzy šťastně usnul a to se mi
taky brzy povedlo.
-----------------------------------------------------------------
40.den Pá 11.8.1995
New Delhi
-----------------------------------------------------------------
Po obvyklém sikhském probuzení, tzn. bodnutí oštěpem, kopnu-
tí nohou nebo plácnutí rukou, zjišťuji, že mi v noci někdo ukradl
asi 50 rupek, repelent a propisku. Vůbec se tím nevzrušuju, os-
tatně už jsem se rozhodl po příjezdu domů nechat okamžitě udělat
své vizitky, kde bude pěkným písmem napsáno: "Zloději všech kate-
gorií vítáni!"
Víc mi vadilo, že mi jeden sikh oznámil, že pokud nedostanu
povolení v kanceláři, nemůžu u nich už bydlet. Musel jsem potom
běhat s jedním dědou po úřadech, abych nakonec zjistil, že žádné
povolení nepotřebuju. Navíc děda mi poradil jinej sikhskej chrám
v Dillí, kde mi poskytnou pokoj na tejden zadarmo!! Slíbil jsem
mu, že této možnosti alespoň na den využiju.
Pokud bych včerejší den nazval dnem kulturním či přírodově-
deckým, ten dnešní má právo na přídomek "obchodní". Strávil jsem
ho prakticky celej na Konáči, asi největším obchodním komplexu
v Dillí. Pokud si chcete Konáč představit, namalujte si na papír
dva soustředné kruhy a propojte je několika dalšími ulicemi.
V ulicích najdete stovky obchodů s kožišnickým a sportovním zbo-
žím, knihami, cukrovím, botami (obvykle Bata), oblečením, cestov-
ní kanceláře, kina, banky a taky miliony drobných obchodníčků
s pohledy, peněženkami, flétnami, bubínky, kořením atd. Samozřej-
mě nechybějí ani nezbytní prodejci chlazené vody za 25 paisů.
Uprostřed oněch zmiňovaných kruhů se pak nachází park a pod
ním podzemní Palika Bazar. Tady najdete obchůdky hlavně s kožeši-
nou, oblečením a videokazetami. A hlavně bezplatné toalety.
Nechápu, jak jsem vydržel pohybovat se v tomhle komplexu pl-
ných dvanáct hodin. Hledal jsem převážně knihkupectví, kde jsem
vždy strávil alespoň půl hodiny. Nakonec jsem koupil jenom jednu
šachovou knihu (Kasparyan - Domination in 2500 chess endgames),
ale spoustu dalších krásných knih jsem viděl a uvědomil si znovu,
kolik z nich jsem ještě nepřečetl. Kromě toho jsem sehnal kazetu
Sinneád O'Connor, na kterou se hrozně těším, dřevěnou příčnou
flétnu pro Banouše (doufám, že se cestou nerozbije), nákupní taš-
ku Saudi Airlines a taky jsem si nechal od jednoho čističe vyb-
lejskat boty.
Večer jsem došel vyzvednout fotky z laboratoře, prohlédnul
si je a znovu nechal přidělat. Bohužel, fotka, kde sedím spolu
s Romanem na slonovi, nevyšla.
Asi v osm jsem se vydal busem do své nové noclehárny Gurdwa-
ra Sís Banj Sahib v ulici Chandni Chawk nedaleko pevnosti Red
Fort. Cesta patřila k těm dobrodružnějším, autobus zastavil asi
o kilometr dál, než jsem potřeboval, ale do chrámu jsem se nako-
nec šťastně dostal. Ani jsem nezažádal o vlastní pokoj a automa-
ticky zamířil do společné noclehárny.
Tady se na mě vrhla spousta sikhů, kteří začali vyzvídat od-
kud jsem, jak dlouho jsem v Indii, proč tu jsem, jakého jsem vyz-
nání apod. Když jsem jim na všechny dotazy odpověděl, šťastně
jsem ulehl a poměrně brzy usnul. Vznikla tak zajímavá situace,
neboť krosnu jsem uschoval na nádraží, spacák v Bangla Sáhibu
a sám jsem spal na opačném konci Dillí.
-----------------------------------------------------------------
Intermezzo - Camel trekking
Rajasthán 9.-13.8.1995
-----------------------------------------------------------------
Na tomto místě bych chtěl uvést alespoň zlomek z toho, co
kluci prožili během našeho odloučení na jejich cestě za velblou-
dy. Budu čerpat ze Zdeňkova deníku, kde mě sice vždy zarazí neu-
věřitelný počet pravopisných chyb, na druhou stranu je mnohem
přehlednější než Romanův.
Kluci měli samozřejmě mnohem těžší úlohu, zatímco já odpočí-
val v Dillí, oni se trmáceli velkou dálku do Jaisalmeru v Rajast-
hánu a tam si odírali zadky na velbloudech. Prožili samozřejmě
mnoho hezkých chvilek a museli řešit řadu nepříjemných problémů,
např. když Romanovi málem ujel vlak a jen tak tak naskočil do ji-
ného vagónu, než v kterém byl Zdeněk.
Nejvýstižnější mi připadá přepsat přímo pasáž ze Slundova
deníku (taky mi to nedá moc práce), která se mi moc líbila, pro-
tože v ní Zdeněk zachytil nečekaně pěkně romantiku pouště. Kdo by
to do toho ekonoma řekl?!
"V devět nás čeká bohatá večeře: nějaká zelenina s vomáčkou,
rýže a k tomu ještě čapaty. Na závěr příde šálek čaje. Báječně se
napráskáme.
Ještě než usnu, zpozoruji, že někteří lidé (hlavně ti mladí)
odcházejí spát do dun. Dlouho neváhám a jdu taky. Je tady v noci
neuvěřitelně vidět, dokonce tak, že můžu v pohodě ze svých hodi-
nek přečíst čas. Nechce se mi spát, tak do jedný pozoruju hvězdy,
měsíc, duny a přemejšlím o různejch věcech.
Před půlnocí utichne veškerej hluk a dunami se rozprostírá
nekonečný ticho. Jen čas od času se zvedne menší vánek a já usly-
ším šelest písku. Jindy zase těsně nade mnou prolítne hovnivál.
Jinak není naprosto nic slyšet. Duny v měsíčním svitu vypadají
nádherně."
-----------------------------------------------------------------
41.den So 12.8.1995
New Delhi
-----------------------------------------------------------------
Došel jsem k názoru, ač se to někomu líbí nebo ne, že všech-
ny své dillíské dny pojmenuji. Po předchozích dnech Putování,
Přírody a Obchodu nyní následuje Den Smutku. Smutku, neboť právě
v tento den jsem přišel o svůj druhý deník.
Už ráno naznačovalo, že vše není v pořádku. Všude okolo Red
Fortu postávaly stovky vojáků, všude vládl zmatek, později jsem
se dověděl, že se chystal projev premiéra. Moc jsem se tím neza-
býval, měl jsem namířeno k nedalekému Raj Gathu, Sámáthí (hrobu)
Máhátmy Ghándhího. Navíc jsem chtěl navštívit i blízké hroby Ra-
jíva Ghándhího, Indíry Ghándhíové a Jawalharlala Nehrúa.
Bohužel štěstí mi nepřálo, vojáci mě dovnitř nepustili, ne-
dovolili mi dokonce ani odpočinout si na lavičce před parkem. Po-
té, co jsem se s jedním pohádal, naštván na celý svět, odjel jsem
autobusem neznámo kam. K snídani jsem si dal omeletu u jednoho
stánku, a když jsem se zorientoval, rozhodl jsem se najít Appu
Ghar, středisko her.
Cestou jsem narazil na Národní vědecké centrum, kam má přís-
tup každý (v něčem mi připomínalo naše Národní technické muzeum).
Otevírali až za tři hodiny (v 11.30), to mne však neodradilo. Se-
dl jsem si na lavičku a dopisoval deník. Kdybych tak věděl, že
úplně zbytečně.
Národní vědecké centrum mne opravdu nadchlo. Člověk si tady
může vše osahat, vše vidí na vlastní oči. Fyziku jste se mohli
učit na různých exponátech, kde se přelévala mýdlová voda, skáka-
ly koule, hrálo piáno atd. Mohli jste se podívat, jak funguje te-
legraf, jak vypadalo tiskové středisko v 60.létech, jak se sázejí
noviny, jak se přenáší obraz přes družici.
Mně osobně se nejvíc líbilo, když jsem nenadále vešel do
jeskyně, která byla pomalována replikami pravěkých kreseb. Zaujal
mě také "Energy Ball", třináct metrů vysoké zařízení s dvěma vý-
tahy, po němž se prohánělo několik koulí po různých drahách.
Úplně na konci Centra jsem našel počítače a to byla chyba.
Chvíli jsem se pokoušel jeden z nich ovládnout, pak jsem přešel
k vedlejšímu, kde nějací kluci hráli jednu primitivní hru. Když
odešli, sednul jsem si místo nich a začal pařit. V životě by mne
nenapadlo, že se někdo pokusí ukrást sešit a tužku, vzdálené ode
mne dva metry, navíc jsem na ně dobře viděl.
Když jsem se však v jednu chvíli na toto místo podíval, se-
šit už tam nebyl. Někomu se asi hodily prázdné stránky a propis-
ka. Hned jsem začal deník horečně hledat, ptal jsem se všech oko-
lo, nikdo však nic nevěděl. Ani na vrátnici nikdo nic neodevzdal.
Takhle jsem tedy přišel o svou nejcennější věc.
Od tohoto okamžiku jsem přestal existovat. Navíc jsem právě
chytil vlka, tak jsem se smutně ploužil ulicemi, bez nadšení vyz-
vedl fotky a vrátil se k sikhům do Bangla Sáhibu.
-----------------------------------------------------------------
42.den Ne 13.8.1995
New Delhi
-----------------------------------------------------------------
Den Bolesti. v noci jsem se vůbec nevyspal, protože sikhové
něco oslavovali až do rána, zklamalo mě také, že kluci nepřijeli.
Sotva jsem mohl chodit, tak že jste mě mohli zastihnout sedícího
či ležícího maximálně kilák od Bangla Sáhibu. Psychicky jsem na
tom byl hůř než mrzáci postižení leprou, kteří žebrali v podcho-
dech.
-----------------------------------------------------------------
43.den Po 14.8.1995
New Delhi
-----------------------------------------------------------------
Ráno mě strážce vzbudil a koukejme! Kluci spí natažení vedle
mě. Jupííí! Nebudu se tedy muset vracet přes půlku Asie a Evropy
sám. Romanův a Zdeňkův pobyt v Rajasthánu jsem vám již nastínil,
pokračujme tedy v popisu naší společné cesty.
Pro tento den jsme naplánovali rozloučení s Dillí. Utábořili
jsme se na Konáči a odtud podnikali různé výpravy do okolí. Za
nejdůležitější považuji, že jsme koupili novej foťák Canon asi za
770 rupek, což považuji za mimořádně výhodný obchod.
Kluci si taky nechávali vyvolat film, který nafotili vypůj-
čeným foťákem na poušti a to nám způsobilo další šok. Film nejd-
řív "zničil" mašinu v jednom fotolabu, ve druhým zjistili, že se
jedná o falešnej film. Místo normálního filmu byla nalepená izo-
lepou páska, na kterou se nic nezachytí. Kluky hodně zklamalo, že
nebudou mít žádný fotky s velbloudama, ani se jim nedivím.
Překvapil Sluňák, kterej si nechal vyčistit uši od profíka
na ulici za dolar. Mně se taky pokoušel dostat na kobylku, dokon-
ce mi násilím vytáhl trochu špíny, hrdinně jsem však odolal. Já
mám radši, když nemusím všechno slyšet.
Chvíli po tomto souboji jsme potkali tři Čechy, kteří dojeli
do Indie a pohybovali se po ní podobně jako my. Navštívili Kašmír
a Ladach, do kterých jsem já chtěl jet, ale kluci se báli. Tihle
Češi tam bydleli asi osm dní na hausbótu na jezeře a prej to byla
paráda.
Odpoledne se mi stala velmi zajímavá příhoda s čističem bot.
Náhodou na mě narazil, když jsem hledal WC a ochotně mne tam do-
vedl. Protože jsem se s ním bavil už dva dny předtím, slíbil jsem
mu, že ho mechám vyčistit mi boty. Věděl jsem, že to stojí tak
dvě rupky a on sám mi řekl, že mu dám, kolik budu chtít.
Pohodlně jsem se usadil a i když mne překvapil požadavkem
zout si boty, poslechl jsem ho. Vzápětí jsem pochopil, že mi chce
boty zalepit. Cena se tu pohybuje okolo deseti rupií, a tak jsem
ho nezarazil. Pečlivě mi zamazal obě boty a začal je čistit. Teh-
dy se poprvé zmínil o cenách. Pověděl mi, že vedle něj sedící ko-
lega bere za podobné služby 350 rupek. Zasmál jsem se tomu jako
dobrému vtipu, ale on mi oznámil, že chce 150 rupek. Přiblížím
vám alespoň část dialogu, který následoval:
Já: "Ty seš blázen!"
On: "Ty seš blázen!!"
Já: "Ty seš blázen!!"
On: "Ty seš blázen!!"
Já: "Ty seš blázen!!"
On: "Ty seš blázen!!"
Já: "Ty seš blázen!!"
On: "Dal sis ráno sprchu?"
Já: "Proč??"
On: "Dal sis ráno sprchu?"
Já: "Proč bych si jí dával?"
On: "Seš blázen!"
Já: "Ty seš blázen!"...
Když mi pak nechtěl vrátit botu, navrhl jsem, že půjdeme na
policii. Nejdřív souhlasil, ale brzy vyšlo najevo, že pro svou
činnost nemá povolení a já získal opět svou botu. Nakonec mi ješ-
tě vyhrožoval, ať se nevracím do Indie, ale to už pro mě přestal
být zajímavej. Dal jsem mu osm a půl rupie, ostatně v tu dobu
moje poslední peníze, a vrátil se ke klukům.
Pak jsme ještě já a Roman koupili nejoblíbenějšího indického
bůžka Ganeshe, opracovaného ručně ze dřeva. Takovej opravdu kla-
sickej suvenýr. Navíc cestou na nádraží vnutil pouliční prodavač
Romanovi buben a mně dva biče, po pákistánsku a po indicku plete-
ný.
Vlak, kterým jsme chtěli odjet ve 20.30, měl dvě hodiny
zpoždění, tak jsme se pohodlně usadili, já osobně jsem si lehnul
a usnul. Marně jsme však čekali na příjezd vlaku do Amritsaru, on
totiž přijel absolutně nesmyslně místo na čtvrtou kolej na kolej
pátou za našimi zády, nádražní rozhlas ani necek a nám vlak ujel.
Čekali jsme tedy na další vlak v sedm ráno, protože jsme se
však nemohli dohodnout, zda se vyspíme v čekárně nebo na šestým
nástupišti, odkud měl vlak odjet, stalo se, že se mi kluci ztra-
tili. Šel jsem proto na první nástupiště a začal sepisovat deník.
Dal se se mnou do řeči jeden děda, co uměl dost dobře anglicky
a pak jsme se asi hodinu a půl bavili o různejch věcech. Nejdůle-
žitější mi připadala zpráva, že jednoho z pěti Evropanů (Nora),
zajatých kašmírskými teroristy, našli na poli podříznutýho. Tako-
vá vražda cestovatele člověkem otřese. Zvláště, když se jedná
o příslušníka jednoho z nejsympatičtějších a nejčestnějších náro-
dů.
-----------------------------------------------------------------
44.den Út 15.8.1995
New Delhi - Amritsar - Atari (hranice)
-----------------------------------------------------------------
Den návratu a také den, kdy se začalo mnoho Asiatů, alespoň
z našeho pohledu, chovat značně nevybíravě a agresivně.
Asi v půl druhý jsem našel kluky na šestém nástupišti a ust-
lal si u nich. Vbrzku přiklusal jeden voják a začal mě šťouchat,
ať nespím a hlídám si věci, nebo ať je pořádně zamknu. Ignoroval
jsem ho a nabádal k tomu i Sluňáka. Chtěl bych vidět zákon, kde
je napsáno, že člověk musí na nástupišti bdít a hlídat svá zava-
zadla.
Voják-úředník se ale nevzdal. Začal na mě řvát a jako důkaz,
že nemám zavazadla zajištěna, mi je povalil. Poprvé jsem je zvedl
a zase si lehnul, říkám si, nemá to v hlavě v pořádku, když mi
ale krosnu a tašku shodil podruhý, naštval jsem se, protože mi
mohl rozbít křehký věci a rozkřičel jsem se na něj, ať mi ty věci
zase pěkně postaví.
Bylo zajímavý se na něj dívat. Chvíli nevěděl, pak tašku
a krosnu vrátil na původní místo a zmateně odběhl. Za chvíli byl
však zpět i se svými kolegy, kopnul do mě a znovu zařval. Křičeli
jsme na sebe navzájem, ale když mě vyzvali, ať s nima jdu do bu-
dovy, Sluňák mě uklidnil a svázal všechny věci řetězem dohromady.
Poldové pak dali jakžtakž pokoj, takový konec se mi ale stejně
nelíbí. V posuzování omezování lidských práv jsem stejně přísný
jako Američani. Na druhou stranu se říká: "Moudřejší ustoupí."
Vzbudili jsme se v šest a při nastupování do vlaku se mi
naskytla nová, opět nepochopitelná podívaná. Vagóny odemykal že-
lezniční zřízenec, a když svou povinnost splnil, začali se Indové
tlačit dovnitř. Neříkám, že my jsme se necpali, ale Indové se
v tuhle chvíli projevili jako zvířata. Řvali a sráželi ostatní
dolů, pohled na některé bolestí zkřivené obličeje byl skoro až
zábavný.
Na nás zbyly místa jen nahoře, na lehátkách, to se však jako
nevýhoda neprojevilo. Aspoň jsme spánkem zase trochu nabrali sí-
ly. Cesta proběhla v pohodě, ale při výstupu jsem znovu nestačil
zírat. Po příjezdu do Amritsaru lidé zevnitř přirozeně vystupova-
li ven, zcela nepochopitelně se však dovnitř cpali cestující,
kteří jeli do Dillí. Vznikla tlačenice, ve které zvítězili ti
zvenku, protože se chtěli za každou cenu posadit.
Měli jsme obrovské problémy dostat se ven, musel jsem dokon-
ce pětkrát silně udeřit pěstí jednoho pomatence do ruky, aby mohl
Slunda vysvobodit spacák. Zůstal jsem z nás ve vagónu poslední
a kluci mi pomohli dostat se nakonec ven. Řekli mi, že už se jim
podobná věc stala v Rajasthánu, pro mě to byla nečekaná novinka.
V Amritsaru jsme poměrně brzy našli minibus do Atari, hra-
ničního města. Minibus je asi ale přehnaně honosný název pro naše
vozidlo. Všechna okýnka včetně předního skla byla vytlučená,
střecha se prapodivně prohýbala a za jízdy se otevírali dveře
naproti řidiči. Nebylo tedy ani divu, že káře došel asi po deseti
minutách dech. Všichni museli vystoupit a řidič s průvodčím odt-
lačili auto ze silnice.
Za chvíli nás naštěstí vzal jiný bus, tentokrát jsme jeli na
střeše a nemuseli se potit uvnitř. Do Atari jsme dorazili asi
v půl čtvrtý a utratili poslední zbytky peněz. Rikša na hranice
se nám sám vnutil za deset rupek, sice cestou zkoušel fígle, jak
cenu zvýšit, když jsme mu však pohrozili, že sesednem a nic mu
nedáme, jeho zápal rychle ochladl.
Na hranice jsme dorazili přesně v 16.05, načež nás celníci
šokovali zprávou, že hranice se zavřela před pěti minutami, ve
čtyři. Pokoušeli jsme se je přemluvit, hlavně Roman, jestli by to
nešlo nějak zařídit, bohužel ale nešlo. Řekli nám, že hranice se
otevírá zítra v deset, což Romana vytočilo, neboť nemohl pocho-
pit, jak může být některá hranice otevřená pouze šest hodin den-
ně. I mně se tento fakt zdál pochybený, podobný situace mě ale
nikdy nerozhážou.
Nakonec i Romanovo nadšení pro věc opadlo a my rozbili tábor
přímo na celnici. Byli tam s náma i tři Italové, ti však později
odešli. Předtím nás ale podarovali hruškou a třema jablkama, za
což jim budu do smrti blahořečit. Doma se na jablko sotva podí-
vám, tady v Indii je to vzácnost. Vylosoval jsem si to největší
(ostatně na naší cestě jsem vyhrál všechna losování) a okousal ho
až na kost. Neměl jsem totiž prakticky dva dny jídlo a bez peněz
nevypadaly moje další vyhlídky růžově.
Dali jsme se do večera jakžtakž do pořádku, v noci nás poz-
vali neobyčejně přátelští celníci na whisky. Odmítl jsem, ale na-
konec jsem byl donucen vypít jednu sklenici stejně jako kluci.
Přestože Indové whisky pořádně ředí vodou, vzhledem ke svému hla
du a únavě jsem se po těch třech deci pěkně motal, a tak jsem
radši šel spát.
-----------------------------------------------------------------
45.den St 16.8.1995
Atari (hranice) - Lahore - Kasur - Lahore
-----------------------------------------------------------------
Ráno vstáváme v osm hodin, děláme si polívku a Sluňák podává
jako specialitu topinky ze sandwichového chleba s mojí indickou
marmeládou. Peru také už popáté svoje Budvar-tričko a bermudy.
V deset hodin, tšně před naším přchodem hranic, se mi zasta-
vuje dech, neboť před sebou spatřím cestovatele, kterého si oh-
romně vážím, Jiřího Svobodu. Sluňák ho považuje za největšího
současného českého cestovatele vůbec a já s ním souhlasím. Jiří
Svoboda propaguje autostop, rozpočty jeho cest jsou neuvěřitelně
nízké, neboť doprava ho téměř nic nestojí, jí převážně chleba
a pije vodu a jeho zkušenosti jsou k nezaplacení.
Kupoval jsem se Sluňákem od něj v květnu na Václaváku knihu
Autostopem po Africe, a přestože jsme si v Babylonu přečetli, že
se chystá znovu do Indie, nikdy bych nevěřil, že ho tady potkáme.
Hodili jsme s ním řeč, ale protože pospíchal, moc jsme se toho
nedozvěděli. Prozradil nám pouze, že do Indie jel přes Rusko
a navíc si stěžoval na drahá íránská víza. Neopomenu zmínit se
o skutečnosti, která zaujala hlavně Zdeňka. Protože jsme přešli
hranice hned po Svobodovi, figurujeme v indických a pákistánských
knihách hned za ním a vypadá to, jako bychom cestovali s ním.
Těsně za přechodem jsme potkali další dva sympatické Čechy,
kluka a holku, kteří mířili do Indie a chtěli se vrátit domů taky
přes Rusko. Bavili jsme se s nimi asi půl hodiny a vyměnili si
důležité informace. My je například varovali před falešnými fil-
my, oni nás před tehránskými falešnými policajty, kteří je obrali
o 600 dolarů.
Do Lahore jsme se z hranic přepravili dvěma minibusy, s dru-
hým jsme ale měli zase problémy. Průvodčí po nás požadoval dvacet
rupek místo dvanácti, brzy jsme ho však za pomoci ostatních spo-
lucestujících uklidnili. Docela jsme se potom bavili pohledem na
hádku tohoto průvodčího s jiným cestujícím. Ostatní se hbitě při-
dali, nakonec ten nespokojenec napálil konduktéra pěstí do brady
a byl klid.
V Lahore si nás okamžitě vzal do parády nějaký "ochota"
a poté, co jsme si uložili zavazadla, nás zavedl do "dýes ofis".
Tady nám vystavili stvrzení, že jsme studenti, přestože jsme ne-
měli žáden doklad, a to jsme pak šli uplatnit na rezervační úřad.
Bohužel cestou Roman stvrzenku, která nám zaručovala padesátipro-
centní slevu, tedy 300 rupií, ztratil. Dlouho jsme ji hledali,
ale nic jsme nenašli, dověděli jsme se pouze, že ji sebrali dva
malí kluci poté, co ji Roman vytrousil.
Nedaloo se tedy nic dělat, koupili jsme lístky beze slevy.
Ještě s myšlenkami na černý osud jsme usedli k obědu v restauraci
a hle! Najednou, kde se bere, tu se bere, přibíhá malej klouček
dává nám na stůl naši ztracenou stvrzenku a zase mizí. Sluňák ho
strašlivě prokleje a po jídle vyrážíme získat ztracenou půdu. Na-
konec platíme srážku 10% a získáváme slevu 50%, tak že je to O.K.
Následuje los mezi mnou a Sluňákem, kdo z nás pojede s Roma-
nem do Kasuru pro zde zanechaný foťák. Samozřejmě vyhrávám a hned
s Romanem vyrážíme. Jeden převelice ochotnej Pákistánec se nám
snaží zařídit dopravu do Kasuru, doporučuje nám taxi, rikšu, bus
a nakonec nás posadí na bryčky vedle jiného Pákistánce, který se
o nás má starat. Ten nám po vystoupení z bryčky ukáže autobus,
který nás vezme až do Kasuru.
V Kasuru jsme asi špatně vystoupili, naštěstí jsme našli
ochotný lidi, který vyburcovali jednoho motocyklistu a ten nás
zadarmo odvezl k strejdovi (Ali Muhamadovi). Patio jsme však naš-
li prázdné, akorát bylo všude rozsvíceno. Chvíli jsme čekali a já
se pak rozhodl dojít si na záchod. Přirozeně, když jsem se poho-
dlně usadil, vrátila se teta s dětma.
Po podání rukou a minutě trapného ticha se Roman vytasil
s tvrzením, že jsme si u nich zapomněli foťák. Z následujících
gest jsme pochopili, že ho u sebe mají, oznámili nám však, že
jsme ho u nich nenechali. Roman se zeptal stejně ještě za deset
minut, tentokrát Aisha dělala, že nerozumí. Nedalo se nic dělat.
Roman jim měl krádež foťáku hodně za zlé, já jim předem odpustil.
Asi čtvrthodinku jsme se s nima ještě v pohodě bavili, pak
nám sehnali bryčku a my spěchali na poslední autobus do Lahore.
Když jsme lezli na střechu busu, ukázal se být průvodčí jako
skoro-gentleman. Daroval jedné dámě vějíř, předtím ho však laska-
vě vyrval Romanovi z rukou, že ho pak vrátí. Nahoře na střeše nás
chytla povídavá a filosofická nálada. Asi půl hodiny jsme se sna-
žili přesně definovat, co je to láska a co přátelství, pak jsme
rozebírali parapsychologii.
Do Lahore jsme dorazili těsně před půlnoci. Když jsme slezli
ze střechy, průvodčí Romanovi s úsměvem řekl, že ta dáma odešla.
Pochopitelně s vějířem. Ten konduktér měl obrovský štěstí, že
jsem tehdy nechápal, o co jde, jinak bych mu jednu vrazil. Přesně
o půlnoci jsme se setkali se Sluňákem.
-----------------------------------------------------------------
46.den Čt 17.8.1995
Lahore « Quetta
-----------------------------------------------------------------
Sluňák nám toho moc nepověděl, prakticky po celý den ho hos-
tili různí dobrosrdeční lidé. Vlak nám jel v pět hodin a já a Ro-
man jsme se rozhodli dnes nejít spát. Zatímco Sluňák spal abso-
lutně neevropsky na holé podlaze na nástupišti, my jsme se plou-
žili jako mátohy městem.
Vypili jsme každej tři sprajty, koupili výhodně film a já se
ohromně rozčílil, když mě asi desetiletej kluk bezdůvodně napálil
ze dvou metrů bambusovým špalíčkem. Bolelo to jenom chvíli, pře-
trvával ve mně spíše vztek a údiv z tak nesmyslného činu. Chtěl
bych vidět, jak v Evropě nějaký teenager, nezapojený do party,
metá po cizincích, dejme tomu, šišky.
Tentokrát jsme měli zakoupeny místenky, problém se však uká-
zal jinde. Přidělili nám místenku do neexistujícího vagónu. Naš-
těstí brzy jsme zjistili, že tento vagón se snaží připojit k os-
tatním. Trvalo jim to kupodivu dvě hodiny, Lahore jsme tedy opus-
tili až v sedm.
Nemá cenu komentovat dění ve vlaku, prakticky na celý den
jsme ovládli jedno lehátko a až na různé menší konflikty se sil-
nou pákistánskou skupinkou na protější lavičce proběhla cesta po-
hodově. Na noc jsem si ustlal v chodbičce, a přestože to spolu-
cestující moc nechápali, docela dobře jsem se vyspal.
-----------------------------------------------------------------
47.den Pá 18.8.1995
Lahore > Quetta « Taftan
-----------------------------------------------------------------
Zase takovej den nicmoc. Ve vlaku se nic nedělo, akorát jsme
si koupili toaletní papír a na skalách viděli divnou hmotu,
o které Pákistánci tvrdili, že je to parafín. Do Quetty jsme do-
razili ve dvanáct v největším vedru.
Chvíli jsme váhali, zda do Taftanu pokračovat vlakem (získa-
li bychom asi 130 Rs, ztratili celý den), ale nakonec jsme se
rozhodli jet busem ve tři hodiny. Využil jsem času k nakoupení
zásob potravin (sušenky, extra sladký víno a broskve).
Cesta strašlivou pouštní silnicí vytrénovala naši asijskou
trpělivost ještě více než, když jsme ji absolvovali opačným smě-
rem. Nejpodstatnější rozdíl vidím v tom, že nefungovala klimati-
zace. Vevnitř bylo tudíž vedro a otevřenými okýnky pronikal zven-
ku dusivý pouštní písek. Nejhorší vzpomínku mám na noc, kdy jsme
projížděli obzvláště hrbolatým úsekem, většinu času jsme strávili
ve vzduchu, na spánek ani pomyšlení.
-----------------------------------------------------------------
48.den So 19.8.1995
Quetta > Taftan - Mirjawah - Zahedán « Tehrán
-----------------------------------------------------------------
Do Taftanu, pitoreskního pouštního města jsme dorazili v šest ho-
din. Absolutně ospalí kluci hned usnuli poblíž jedné restarace,
já jsem se s vědomím sedmnáctidenního manka pustil do sepisování
deníku. Velmi mě potěšil restauratér, který mě obdaroval dvěma
sklenkami čaje. To člověka hned napadají lepší myšlenky. Poté
jsem zhlédl východ slunce nad horami a v osm hodin nás sami vek-
sláci upozornili, že hranice je už otevřená. Za odměnu jsme s ni-
mi směnili 60 dolarů na rialy. Museli jsme přitom zkontrolovat
asi 200 bankovek, celá směna nám zabrala čtvrt hodiny.
Na pákistánské "Immigration Office" dlouho nechápali, že
jsme cizinci a tudíž máme přednost před tou spoustou Pákistánců
a Íránců. Pak zčistajasna Sluňák omdlel a upadl na zem. To nám
možná pomohlo získat rychleji razítka, také nás však donutilo
přemýšlet o našem zdravotním stavu. V takovém vedru se člověku
ani nechce jíst, energii v podobě jídla jsme do sebe dostávali
takříkajíc přes vlastní odpor.
Na íránské straně mě odbavovací úředník dost naštval, donu-
til mě rozbalit sošky Rámy, Síty a Lakšmy a roztrhal mi jejich
obaly. Kazety, které se do Íránu údajně nesmí dovážet, naštěstí
neobjevil.
Přímo na hranicích jsme zakoupili íránskou minerální vodu,
bez mučení přiznávám, že je to nejlepší voda, jakou jsem kdy pil.
Kam se hrabe Dobrá voda. Do Zahedánu jsme se přesunuli minibusem,
ani nás moc nekontrolovali vojáci.
V Zahedánu jsme silně uvažovali přeletět do Tehránu letad-
lem, Roman se na to úplně třásl, ale po zjištění, že bychom zap-
latili asi o čtyři doláče víc a na čase bychom nezískali, jsme
tuto myšlenku opustili. Brzy jsme našli cestovní kancelář, jejíž
bus odjížděl do Tehránu v jednu, rezervovali jsme lístky a vyběh-
li do města sehnat si něco k jídlu. Já jsem objevil báječný piš-
kotový dortíčky, Roman si koupil sušenky.
Z celé cesty do Tehránu nestojí za zmínku nic kromě příhody,
která se stala těsně před startem. Úředník, který nám prodával
lístky si vzal za povinnost usadit všechny cestující a přitom na
nás pokaždé, když okolo nás proběhl, něco naštvaně křičel. Samoz-
řejmě íránsky.
Nic by se asi nedělo, ale když jsem se uhýbal jedné ženě
z uličky na cizí sedačku, přistoupil ke mně a začal na mě íránsky
křičet. Okřikl jsem ho na oplátku česky, aby si uvědomil, že to
nemá smysl a on mi v tu ránu vrazil facku. To jsem si samozřejmě
nenechal líbit a napálil jsem ho taky. Přirozeně jsem očekával,
že když on začal, já skončím. On to nechtěl uznat, tak jsme si
ještě třikrát vyměnili pozdravy, naposledy jsem ho usadil na se-
dačku a ostatní ho tam podrželi. Sice ještě něco naštvaně vykři-
koval o turistech, avšak to už mne nezajímalo.
Tento již třetí konflikt v krátké době za sebou mě donutil
zamyslet se nad sebou. Že by mě cestování příliš stresovalo? Čás-
tečně jsem tuto možnost připustil, ale řečeno právnickou termino-
logií, vinen se necítím. Ve všech třech případech (hádka s poldy
na dillíském nádraží, konflikt na nádraží v Amritsaru a nynější
případ) jsem bránil naše základní lidská práva a vždy jsem se ov-
ládal. Přesto mne mé chování na této cestě někdy překvapuje.
-----------------------------------------------------------------
49.den Ne 20.8.1995
Zahedán > Tehrán « Istanbul
-----------------------------------------------------------------
Do Tehránu jsme dorazili něco před třetí odpoledne. Přestože
jsme moc nevěřili, že by v tuto dobu ještě něco jelo do Istanbu-
lu, rychle jsme se taxíkem přesunuli na West terminal. Měli jsme
obrovské štěstí. Na nádraží jsme dorazili až v půl čtvrtý, ale
autobus, kterej měl odjet ve tři, měl zpoždění, a tak jsme ho
stihli. Dokonce jsem si stačil naplnit flašku několika místníma
Pársí-Colama.
Řidiči mi připadali sympatický, autobus pohodlnej, získali
jsme každej sedačku pro sebe a cesta rychle probíhala. Zkrátka
vypadalo to na odpočinkovou jízdu. Naneštěstí pouze do desáté ho-
diny. Právě v tuto chvíli nás nějací vojáci vytáhli na vzdoušek,
sebrali nám pasy a vrátili je až za čtvrt hodiny.
Chvíli poté, co jsme znovu vyrazili na cestu, nám Sluňák oz-
námil, že někdo ukradl foťák. Nevím proč, ale málem jsem se v tu
chvíli rozesmál. Zrovna jsem totiž pochopil, co to přesně zname-
ná, když se řekne groteska. Ztratit tři foťáky během měsíce pova-
žuji za unikum. Vraťme se však k samotné krádeži. Zdeněk z ní vi-
ní jednoznačně řidiče autobusu. Za pravdu mu dává reakce jednoho
z řidičů. Když ho požádal, aby zastavil někde na policii, rezo-
lutně to odmítl, těsně před hranicí pak na hodinu zmizel. Kluci
to na řidiče zkoušeli celou cestu, já jsem se s touto ztrátou
smířil v okamžiku jeho zmizení.
-----------------------------------------------------------------
50.den Po 21.8.1995
Tehrán >« Istanbul
-----------------------------------------------------------------
Na íránsko-tureckou hranici jsme dorazili asi v osm hodin.
Odbavení se jako obvykle silně protahovalo, hranice jsme opustili
až ve tři hodiny. Alespoň jsme měli dostatek času popovídat si
s dvěma skupinkama Čechů.
První trojka (2 kluci + 1 holka) cestovali trochu podobně
jako my. V Indii sice pobývali pouze dva týjdny, zato si celkem
dost prohlídli Írán a strávili jako my tři dny v pákisánském La-
hore. Krásná byla scéna, která se stala o den později. Protože
s námi na hranicích nebyl Roman, nevěděl jeden kluk z týhle troj-
ky, že já se Sluňákem k Romanovi patříme. Druhý den ráno Romanovi
pověděl, že na hranicích viděl nejšpinavější lidi ve svým životě.
V tu chvíli jsme k nim se Sluňákem přicházeli, načež vynikla vý-
tečná Romanova replika, když na nás ukázal a zeptal se: "Nejsou
to voni?!"
Druhá skupina složená z pěti kluků pobývala měsíc v Íránu,
nechápu, jakým zázrakem získali vízum. Pikantní je skutečnost, že
jsme je potkali už cestou do Indie na tehránském South Terminal,
kde jsme se přitom zdrželi pouhých deset minut. Náhoda, která se
jen tak nevidí.
Další příležitost k rvačce jsem měl hned za hranicema. Když
jsme čekali, až nám Turci vydezinfikují bus, upozorňovali mě něk-
teří naši spolucestující, že už si mohu sundat kalhoty. Rád jsem
je uposlechl. Bohužel v autobuse si nás všiml jeden řidič (hlavní
podezřelý z krádeže foťáku) a velmi nevybíravě nás začal nutit,
ať si kalhoty oblečeme, že jedeme íránským autobusem. Důvod nap-
rosto nesmyslný, uvážíme-li, že jsme se nacházeli na tureckém
území, ženy si sundaly šátky a převlékly se a tentýž řidič si za
chvilku dal pivo, což patří k největším přestupkům muslima. Dlou-
ho jsme odporovali, já bych asi neustoupil a třeba bych se s tím
řidičem porval, ale ostatní cestující nás přemluvili, ať se na
něj vykašlem a kalhoty si obléknem. Že to za to nestojí.
Příště bych se však nechal klidně zmlátit a při první kont-
role nechal řidiče zatknout. Těžko by si dovolil před tolika
svědky vyhodit mne z autobusu. Myslím, že jsem nerespektoval zá-
sadu:" Zanecháš-li za sebou nepotrestané zlo, působíš i ty zlo."
Zbytek cesty do Istanbulu proběhl ve vzájemném napětí s ři-
diči, ostatní cestující s náma pak přátelsky bavili a jedna Írán-
ka, jedoucí za mužem do Ameriky, nás pořád hostila. Asi viděla
naše mlsné pohledy do výkladních skříní.
-----------------------------------------------------------------
50.den Út 22.8.1995
Tehrán > Istanbul
-----------------------------------------------------------------
Do Istanbulu jsme přijeli ve dvacet hodin a hned jsme si
zjistili, kterým směrem leží busový nádraží Topkapi. Vydali jsme
se tím směrem, ale po cestě jsme se rozmysleli a u jedné mešity
jsme rozbili tábor. Celou noc jsme hlídkovali. Ppozoruhodné je,
že ve stejnou chvíli Sparta právě v Istanbulu oslavovala postup
do prvního kola poháru UEFA.
-----------------------------------------------------------------
51.den St 23.8.1995
Istanbul « Sofie
-----------------------------------------------------------------
Ráno nás probudil záchodkář (neboli hajzldědek), který při-
šel otevřít svoji živnost. Radši jsme se rychle zdekovali. Násle-
dující hledání nádraží mi připadalo jako noční můra. Většina do-
morodců nám poradila jet mikrobusem, udání směru bývalo dosti
rozličné. Když jsme se úplně unavili (ušli jsme za hodinu nula
metrů, což není mnoho), rozhodli jsme se, že vezmem ten zatrace-
nej mikrobus. Zaplatili jsme dolarem a za chvíli jsme byli na
místě.
Na nádraží jsme se rozdělili, já jsem hlídal zavazadla a Ro-
man se Zdeňkem se rozběhli najít nejlevnější cestovku, která by
nás vzala do Sofie, Bukurešti, Vídně nebo Prahy. Praha a Vídeň
brzy padly kvůli finanční neúnosnosti, Bukurešť stála 25 dolarů,
Sofie 15 dolarů. Roman nás sice přesvědčoval k cestě do Bukureš-
ti, neměl však proti nám dvěma lakomcům šanci. Sofie zvítězila,
a protože autobus jel až v šest, využili jsme čas každý po svém.
Pracně jsme směnili cestovní šeky na dolary, Sluňák se šel
vyspat, Roman projít po okolí, já jsem mohutně dopisoval deník.
Těsně před odjezdem jsme si Roman a já ještě dali kebab za dolar
a mně tak hrozně chutnal, že jsem se začal zaobírat myšlenkami na
ovčí či kozí farmu.
Na turecko-bulharskou hranici si v podstatě vůbec nepamatu-
ju, všechno šlo absolutně hladce.
-----------------------------------------------------------------
52.den Čt 24.8.1995
Istanbul > Sofie - Vidin - Calafat
-----------------------------------------------------------------
Do Sofie jsme dorazili v sedm hodin, a protože nám vlak jel
v jedenáct, namířili jsme hned do kanceláře American Expressu.
Bohužel, cestou jsme potkali veksláky. Já se jim obvykle vyhýbám,
ani tentokrát jsem s nimi nechtěl mít nic společného. Jeden
z nich nám totiž nabízel velmi neobvyklý obchod. Za cestovní šeky
v hodnotě sto dolarů nám nabídl sto dolarů in cash.
To by se nám dost hodilo, vypadalo to však dost podezřele.
Nechápal jsem, co na tom vydělá, a tak jsem chtěl pokračovat dál.
Kluci na mne začali dost zle dotírat, že takový výhodný obchod se
nám už nemusí naskytnout. Chtěl jsem tedy měnit pouze čtyřicet
dolarů, vekslák to ale odmítal, a tak mne kluci nakonec přemluvi-
li. Vekslák za chvíli přinesl dolary, důkladně jsme se přesvědči-
li, že jsou pravé. Vekslák byl čím dál nervóznější, dnes jsem
přesvědčen, že to byla součást jeho taktiky.
Myslel jsem, že kluci mají peníze pod kontrolou, šeky jsem
tedy za vekslákovi asistence podepsal. Teprve, když zmizel, Roman
vyndal peníze z kapsy a k našemu zděšení napočítal pouhé čtyři
dolary. Vekslák nás nachytal na jeden z nejprimitivnějších triků.
Romanovi totiž peníze ještě před mým podepisováním na chvíli vzal
a zase mu je vrátil. Okamžitě se kolem Romana nahrnula spousta
veksláků, jestli nechce směnit na leva. Roman, jak sám říká, pe-
níze z tohoto důvodu strčil do kapsy, aniž by je zkontroloval. Já
sám jsem o této poslední machinaci nevěděl, jinak bych šeky nikdy
nepodepsal.
Nezbývalo nám, než pokusit se ohlásit krádež šeků na Ameri-
can Expressu. Po dlouhém hledání jsme konstatovali, že nic tako-
vého v Sofii neexistuje. Alespoň, že se nám pokusila pomoci úřed-
nice v jedné bance, dokonce si na nás zavolala kolegyni, která
uměla dost dobře česky. Výsledek naší pravděpodobně marné snahy
se však dozvím až v Praze.
Nedalo se nic dělat, čas odjezdu se blížil, museli jsme jed-
nat. V jiné bance jsme směnili čtyřicet dolarů v šecích na dolary
a dvacet dolarů na leva. Tyhle peníze jsme pak poměrně snadno
utratili na vlak, kazety a malou zásobičku jídla. Vlak jsme stih-
li jen tak tak a dokonce jsme museli na začátku pětihodinové
štreky stát.
Vidinské paneláky jsme uviděli okolo páté. Rozdělili jsme
mezi sebe zbylé peníze (asi 60 Kč na každého) a vrhli se na utrá-
cení. Nakoupil jsem za tuhle sumu 3 kebapče (jedna je velká asi
jako nožička párku), 1 sušenky, 1 libanonskou čokoládu, 3 čtvrt-
litrové jogurty Danone, 2 koly a 1 chleba. Inu, Bulharsko pro nás
stále zůstává asi nejlevnější evropskou zemí.
V sedm jsme nasedli na bus a ten nás odvezl přímo na hrani-
ce. Šťastně jsme je překročili, přestože nás zdánlivě mazaná žen-
ská nechtěla pustit na trajekt za bulharskou měnu. Když jsme se
na ní vykašlali a stáli na místě, rozmyslela si to a my jsme se
pak mohli na lodi seznámit s českými vodáky, kteří navštívili mj.
Turecko. Měli jsme pokušení požádat je, aby nás kousek svezli bu-
sem, pak jsme tuto myšlenku asi rozumně opustili.
Vlak z Calafatu do Craiovy jel až ve čtyři ráno, okamžitě
jsme tedy ulehli, abychom načerpali síly.
-----------------------------------------------------------------
53.den Pá 25.8.1995
Calafat - Craiova - Temešvár (Timisoara) - Arad
-----------------------------------------------------------------
Ve vlaku jsme se pořádně vyspali, v Craiově nás jako obvykle
vytrestala návaznost rumunských vlaků. Ten do Temešváru jel už za
šest hodin, tj. ve 12.55. Cožpak mně se to hodilo k dopisování
deníku, ale hlavně Roman kroutil hlavou. Na druhou stranu jsme si
prohlídli pěkný město a já se Sluňákem jsme ukořistili další ka-
zety za dolar.
Do Temšváru jsme po cestě krajinou, ozářenou ohni z polí,
dorazili asi v deset. Chvíli nato nám jel rychlík do Aradu, a tak
jsme nelenili, přikoupili rychlíkový příplatek a místenku a used-
li do vlaku, jakým jsem u nás nikdy nejel. V pouhých dvou vagó-
nech byla místa pouze pro sezení, sedačky pěkně měkkoučké, klima-
tizace udržovala vzduch na hladině OK, prostě paráda.
Do Aradu jsme dorazili okolo půlnoci a hned se vydali najít
autobus, který by nás levně odvezl rovnou do Budapešti.
-----------------------------------------------------------------
54.den So 26.8.1995
Arad - Budapešť - Komárom - Komárno
-----------------------------------------------------------------
Přímo před nádražím stálo několik busů do Budapešti, mohli
jsme si tedy vybrat nejvýhodnější nabídku. Tu nám záhy dal řidič
jednoho ne moc pěkného autobusu, a přestože jsme se několikrát
snažili vecpat se do jiného, nakonec jsme v něm zůstali.
Asi v půl druhý (rozuměj v noci) jsme vyjeli a brzy jsme
poznali, proč jsme platili jen dvacet dolarů dohromady. Autobus
se šoural šedesátkou a nastartovat jsme ho mohli vždy jen nějakým
trikem na desátý pokus. Navíc se řidič nechával na hranicích čas-
to předjíždět ostatními autobusy, není tedy divu, že do Budapešti
jsme dorazili až v šest hodin, a to ještě na druhý konec města,
než jsme potřebovali.
Prožili jsme pak půl hodiny strachu v tramvaji, protože lís-
tky na městskou jsme nikde nesehnali a budapešťské revizory jsme
znali už z naší loňský cesty do Řecka. Všechno dobře dopadlo a na
nádraží Budapešť Keleti jsme se dostali zadarmo. Tady jsme si
rozdělili peníze, dosyta se najedli a v půl devátý opustili v do-
cela luxusním vlaku hlavní město Maďarska.
Maďarsko-slovenské hranice Komárom - Komárno jsme přešli
naprosto bez problémů, vlak do Dunajské Stredy nám jel něco po
půlnoci.
-----------------------------------------------------------------
55.den Ne 27.8.1995
Komárno - Dun. Streda - Blava - Břeclav - Brno - Veselí - Tábor
-----------------------------------------------------------------
Poslední den, den loučení, den shledání.
Do Dunajské Stredy jsme se přikodrcali v jednu hodinu. Jako
jsem měl na Dunajskou krásné vzpomínky díky jedné restauraci, kde
skvěle vařili, budu teď na ni vzpomínat i ve zlém. Asi poprvé mi
někdo vyhrožoval přímo smrtí, a zrovna tady. Byl to sice jen opi-
lec, stejně to však se mnou otřáslo. Příčina byla jednoduchá. On
si chtěl sednout na lavičku, na které jsem spal, já jsem jeho ná-
vrh odmítal.
Vyhrožoval mi dlouho a měnil styl. Nejdřív mi chtěl zapálit
vousy a stáhnout obličej z kůže, pak si chtěl sednout na mou hla-
vu, nakonec mi přímo řekl, že mne zabije. Dlouhou dobu jsem ho
ignoroval, ale pak jsem lavičku zbaběle opustil. Hledal jsem ve
městě telefon, ze kterého bych zavolal policii, ale nic jsem ne-
našel, a tak jsem se na toho opilce vykašlal. (po pravdě řečeno
připadal opilej spíš Romanovi, pohyboval se však docela normálně)
V půl pátý jsme vyrazili do Bratislavy. Vlak nás tentokrát
opět dovezl na špatné nádraží (Bratislava - Nové mesto), a tak
jsme se tramvají č.2 museli přesunout na Hlavné nádraží. Tady
jsme do sebe nacpali americkej hot-dog a v deset si to konečně
namířili do Čech, do Břeclavi jsme přijeli v jedenáct.
Břeclav je od letoška město, které zbožňuju. Právě tady jsme
našli první českou hospodu, tady jsem si koupil první české novi-
ny (sobotní), tady jsem si dal hned čtyři točený limonády a tady
jsem zbaštil první klobásu po dvou měsících.
Z Břeclavi jsme vlakem dojeli ten kousek do Brna a odtud ve
dvě vyrazili na poslední delší cestu, do Veselí. Zabrali jsme
jedno kupíčko a pohodlně celou cestu prospali (já dobrovolně na
zemi, kluci dobrovolně na sedačkách). Ve Veselí jsme přeběhli na
vlak do Tábora, kam jsme dorazili asi v šest. Naši výpravu jsem
symbolicky zakončil ztrátou toaletního papíru na záchodě.
Nyní se spolu, přátelé, rozlučme, polibme se na obě půlky
(obličeje) a doufejme, že se shledáme na naší další společné ex-
pedici, která by snad již příští léto mohla vyrazit za krásami
delty Dunaje.
T H E E N D