Untitled

Poznámka místo úvodu: Nebudu zastírat (ostatně by to zřejmě vyplynulo z celkového dojmu), že spíše než cílem je mi zvolené téma prostředkem k uvažování o tzv. systémovém(holistickém, celostním) myšlení. Toto ve vědě poměrně nové pojetí, avšak dosti tradiční ve východních filosofiích a náboženstvích, mi připadá jako jedna z nadějnějších možností k napravení momentálně pokřivené západní (resp. dnes už celosvětové) civilizace a budu mu zde proto věnovat největší prostor. Také se předem omlouvám za poněkud nevědecký styl hlavně zpočátku práce. Těsně před začátkem sepisování jsem nahlédl do jedné tepající knihy Jana Kellera, což mi poněkud seřízlo brk do ostré špičky.

Klasické (mechanické) myšlení

Pokusíme se nyní podívat na větu z nadpisu této eseje očima myšlení dnes převládajícího, tedy mechanického (které bychom někdy mohli označit spíše jako čistě ekonomické). Myslím, že s titulní myšlenkou by souhlasila převážná většina světových špiček jak politických, tak vědeckých či technických. Stačí uvést tři případy: geneticky modifikované plodiny, jaderná energie, rozvoj dálniční sítě. Ve všech těchto záležitostech proběhl, probíhá nebo proběhne stejný scénář - politici oznámí (svérázná forma dialogu) veřejnosti nutnost zavedení těchto postupů a jejich rozsáhlé výhody, ekonomové spočítají, kolik na tom vyděláme, příp. ušetříme, vědci nám vykalkulují přesné procento (většinou se jedná spíše o tisíciny procenta a méně) rizika, že se něco pokazí, technici se nakonec postarají o praktické provedení. Na druhé straně barikády stojící náboženské, ekologické a jiné nevládní organizace pořádají demostrace s hesly poukazujícími na zatajování skutečností, propojení vědy a průmyslu, korupci, demagogii apod. Nutno přiznat, že zřejmě poměrně často nejsou daleko od pravdy.

Naskýtá se však otázka, jestli jsou tyto skupiny vůbec schopné se konstruktivně domluvit. Zástupci nevládních organizací i „nezúčastněné“ veřejnosti jen zřídka rozumí složitým chemickým, matematickým a ekonomickým vzorcům, přírodní vědě zase chybí metodické prostředky k tomu, aby pochopila sebe sama jako společenskou skutečnost, ekonomové nerozumí téměř ničemu, v čem se nenachází desetinná čárka a dvakrát přeškrtnuté S, technici podobně jako řezníci udělají, co jim kdo seshora řekne a politici zpravidla trpí jednou nevyléčitelnou oční vadou - volební krátkozrakostí. Přesto si myslím, že by mohl existovat jakýsi úhelný kámen kooperace zúčastněných stran, a to systémové myšlení.

Systémové myšlení

Není snadné předložit ucelenou historii systémového myšlení v západní vědě, dá se však říci, že její základní pojmy začaly rašit již v období před druhou světovou válkou především díky objevům v oblasti fyziky a moderní biologie, zvláště genetiky, které vážně zpochybnily dosavadní karteziánsko-newtonovské chápání světa. K zakladatelům bychom mohli počítat především antropologa G. Batesona, neurofyziologa W.R. Ashbyho, zakladatele kybernetiky N. Wiesnera, kulturní antropoložku M. Meadovou či zakladatele teorie informací C. Shannona. Termíny jako struktura, proces, zpětná vazba, systém, cirkularita, psychosociální jevy, interpersonální procesy apod. však používala celá řada dalších badatelů. Pro vývoj systémového pojetí je třeba ještě zmínit nositele Nobelovy ceny v roce 1984 I. Prigogina za studie dissipativních (proměnlivých) struktur, vysvětlujících evoluční procesy ve všech oblastech života, který říká, že principem vývoje není statický, ale dynamický stav směřující k autoorganizaci. Dalšími významnými osobnostmi jsou chilský biolog H. Maturana, zabývající se živými systémy, jejich otevřeností nebo uzavřeností a z toho vyplývající možnosti objektivního poznání, rakousko-americký fyzik Fritjof Capra, autor knihy “Bod obratu - základy nového obrazu světa“, nebo James Lovelock, duchovní otec hypotézy Gaia (Caha, Cahová, 1995).

Termín systém velmi názorně definoval Ludwig von Bertalanffy (bohužel se mi nepodařilo vypátrat původní knižní zdroj):

Systém = celek pozůstávající z prvků a subsystémů ve vzájemné nenáhodné interakci, v němž:

Některé principiální rozdíly mezi mechanickým a systémovým pojetím jsou uvedeny

Nejjednoduššími a nejčastěji používanými nástroji systémového myšlení jsou zpětné vazby - negativní, která neguje vliv změn v systému a pozitivní, která vliv změn naopak posiluje. Označení negativní či pozitivní zde nemá hodnotící charakter, ve skutečnosti je negativní zpětná vazba pro náš život často velice pozitivní. Elementárním příkladem, který spojuje obě vazby, je např. vývoj populace zajíců. Pozitivní zpětnou vazbou je v tomto případě samotná porodnost zajíců (čím větší populace, tím větší porodnost, tím větší populace atd.), negativní zpětnou vazbou pak zejména přirozená úmrtnost a lov zajíců predátory (čím větší populace, tím větší přirozená úmrtnost a úbytek způsobený lovem predátorů, a tedy tím menší populace. Výsledný vývoj populace závisí na tom, která ze zpětných vazeb se v procesu více uplatňuje.

Velká výhoda tohoto pojetí spočívá ve faktu, že fungování zpětných vazeb můžeme pozorovat všude okolo nás, v systémech společenských, ekonomických, technických, politických či přírodních, tedy můžeme uplatnit svou znalost z jednoho systému na systém jiný a jsme tak schopni přenášet znalosti z jednoho oboru na obor jiný.

Mechanický pohled na svět	Systémový pohled na svět
Celek je součet svých částí.	Systém je větší než součet svých částí. Části jsou v konečném pohledu abstrakcí, jejímuž fungování nelze porozumět bez pochopení vztahů v celém systému.
Jevy a události jsou pozorovány odděleně a nezávisle na sobě.	Jevy a události je třeba vidět jako dynamicky a systematicky propojené v čase a prostoru.
Pozorovaná realita nezávisí na pozorovateli. Úplnou objektivitu lze dosáhnout, zvláště podaří-li se oddělit fakta a hodnoty.	Pozorovaný a pozorovatel jsou ve vzájemném a obousměrném vztahu. Co si pozorovatel vybere jako objekt pozorování, jak pozorování provádí a jak interpretuje to, co zjistí, je ovlivněno jeho prioritami, hodnotami a rámcem myšlení a vnímání. Lze dosáhnout pouze relativní objektivnosti.
Racionální znalosti a logická úvaha jsou nadřazeny duchovnu, intuici a citům.	Pro plné a neomezené využití lidských a osobních možností znalosti a logika musí být doplněny a posíleny city, intuicí a jinými duchovními schopnostmi.
Zaměření a preference analýzy, pochopení jevů pomocí jejich rozebrání na části.	Použití a preference syntézy.
Problémy jsou zkoumány lineárně použitím vztahů příčina-důsledek a problém-řešení, technické řešení možné.	Na problémy pohlíží jako na vzájemně propojenou, vícevrstevnou síť, technické řešení neexistuje.
Vědění je rozděleno do jednotlivých oborů a do oddělených oblastí (ekonomické, politické, ekologické, sociální)	Vědění nelze s konečnou platností rozdělit do oborů a oblastí.
Lidstvo se vydělilo z přírodního světa a planetárních systémů a může obojí řídit.	Lidstvo je připoutáno k přírodě, lidé jsou závislí na přírodních systémech. Bude-li si toho lidstvo vědomo, nebude jednat tak, aby s planetou ohrožovalo také samo sebe.
Roztříštěná povaha světa - a naše vlastní fyziologie a psychologie - vyžadují schopnosti a znalosti specialistů, na něž se můžeme spolehnout.	Široké využití našich vlastních schopností nás postupně vybaví k tomu, abychom sami řešili svoje problémy a měnili svůj život. S tím úměrně bude klesat naše závislost na odbornících a specialistech.

tab. 1. Dva pohledy na svět - některé základní rysy (převzato od G. Pika, D. Selbyho in Caha, Cahová, 1995).

V procesu zpětných vazeb se také významně uplatňuje faktor času, neboť vždy dochází k určitému zpoždění, trvajícímu od pikosekund (např. počítačové operace) až po desítky a více let (např. vznik ozónové díry). Tato zpoždění jsou zřejmě hlavní překážkou rozvinutí systémového myšlení ve společnosti, která uvažuje téměř vždy pouze krátkodobě. Systémy obvykle nefungují pouze na základě jedné zpětné vazby, ale na základě jejich kombinací, které označujeme jako generické (obecné) struktury. Také tyto struktury a odpovídající chování lze vypozorovat ve všech typech systémů.

Jedna z nejznámějších generických struktur dostala název „ Tragédie občin“ (Tragedy of Commons), podle stejnojmenného článku ekologa Garetta Hardinga z roku 1968. Ten tuto strukturu, která spočívá v tom, že protichůdné zájmy subsystémů mohou způsobit zánik systému, popsal na příkladu obecních pastvin ve středověké Anglii a koloniální Americe. Občina znamenala pastvinu, na které směl každý obyvatel obce pást svůj dobytek. Z pohledu jednotlivého majitele dobytka platí: čím více krav na pastvinu vyženu, tím budu bohatší a budu si moci příště pořídit více dobytka - tedy funguje zde pozitivní zpětnovazební smyčka. Protože je pastva zdarma, je z pohledu tohoto jednotlivce rozumné poslat na obecní pastvinu co nejvíce dobytka, což v souhrnu chování všech jednotlivců znamená postupnou devastaci pastviny. Navíc pro jednotlivce není dobrovolné snížení počtu krav na pastvině žádným přínosem. Pokud se rozhodne jednu krávu nedat na pastvinu, znamená to pouze, že nechává více potravy pro dobytek svých sousedů a zvyšuje tak jejich pokušení zvýšit ještě více počet svých krav. Jeho nesobecké chování neodvrátí katastrofu a on bude pouze chudší. A jelikož to vidí každý, bude také každý zvyšovat velikost svého stáda, jak nejvíce může, až dojde neodvratitelně ke katastrofě. Pozoruhodné na této situaci je, že když každý jednotlivec udělá z jeho hlediska to nejrozumnější rozhodnutí, výsledek bude špatný pro všechny (Caha, Cahová, 1995).

Dalšími příklady generických struktur jsou:

Nerozepisoval jsem možná řešení těchto struktur, většinou spočívají v domluvě subsystémů nebo ve snaze změnit příčiny problému (adaptace).

Významným aspektem teorie systémů je také vrstevnatost. Každý živý systém (kam můžeme započítat i společenské systémy), může představovat na každé rovině individuální organismus. Buňka může být částí organismu, ale také mikroorganismem náležejícím k ekosystému, a velmi často bývá nemožné vytyčit jasnou hranici mezi těmito označeními. Každý subsystém je poměrně samostatným organismem a přece zároveň součástí většího organismu. Tím dostává vším pronikající řád v univerzu nový význam: řád v jedné systémové rovině je důsledkem sebeorganizace na vyšší úrovni (Capra, 1995).

Bylo by samozřejmě možné dále charakterizovat systémové myšlení, to však není cílem této práce, ani by na to nestačil stanovený rozsah. Přesto si dovolím jednu malou odbočku do oblasti, která s tématem eseje souvisí jen zdánlivě okrajově, navíc je téměř v každé době aktuální. Jde o systémové chápání evoluce. V tomto pojetí začíná základní dynamika evoluce systémem v homeostáze - ve stavu dynamické rovnováhy - která se vyznačuje mnohonásobnými, navzájem závislými fluktuacemi. Jestliže je systém porušován, má tendenci uchovávat stabilitu negativními mechanismy zpětné vazby, které mají snahu zmenšit odchylku od stavu vyrovnanosti. To však není jediná možnost; odchylky mohou být také zesilovány interně pozitivní zpětnou vazbou buď jako odpověď na změny prostředí, nebo spontánně bez jakéhokoli vnějšího vlivu.Stabilita živého systému je stále podrobována zkoušce svými fluktuacemi, a jedna z nich nebo i více z nich může mít v určitých okamžicích tak silný dopad, že vytlačí systém ze stability do zcela nové struktury, která pak sama bude zase fluktuovat a bude relativně stabilní. Stabilita živého systému není nikdy absolutní. Trvá tak dlouho, jak dlouho zůstávají fluktuace v mezích určitého kritického rozsahu, avšak systém je v každém okamžiku připraven ke změně, stále připraven k evoluci. Tento základní evoluční model byl pro chemické dissipativní struktury vypracován I. Prigoginem a jeho spolupracovníky. Od té doby byl s úspěchem používán pro popis evoluce rozličných biologických, společenských a ekologických systémů (Capra, 1995).

Současná civilizace ze systémového pohledu

Než se pokusíme odpovědět na civilizační otázku z nadpisu, je potřeba ještě prozkoumat, co vlastně pojem civilizace znamená. Historik a environmentalista L. Kysučan říká (1997): „Většina vyspělých lidských civilizací se uskutečňuje ve třech základních úrovních - biologicko-materiální, kulturní a duchovní (pozn. autora: podobně viz např. Ogburn, 1922). Všechny z nich jsou pro plnohodnotný život jednotlivce i veškeré společnosti nezbytné, vzájemně se prostupují a doplňují. Prostřednictvím první ze zmíněných dimenzí vstupuje člověk do fyzického světa, zabydluje se v něm, udržuje svou holou existenci a uspokojuje hmotné potřeby s cílem dosažení tělesné libosti, vlastního sebeprosazení, získání moci a majetku. Do této úrovně můžeme zahrnout vlastní biologickou existenci člověka a nástroje k jejímu udržení a zkvalitnění, tj. především ekonomiku a techniku. Každé bytí v přírodě, každá činnost zaměřená na zabydlení se v ní však vyžaduje určitou formu - a tu člověk uskutečňuje prostřednictvím druhé dimenze - kulturní. Do ní můžeme zahrnout lidskou kulturu v tom nejširším slova smyslu (struktura společnosti, sociální instituce - rodina, stát, právo, rituál, etiketa, svátky, věda, filozofie, umění, komunikace, životní styl). Ve třetí - duchovní - dimenzi, jakési říši vyšších hodnot, nalézáme etické, estetické a humanitní ideály, náboženství, mystiku, usilování o ideální koncept společnosti a mezilidských vztahů. Ve zdravé a alespoň relativně stabilní společnosti se zmíněné tři dimenze nalézají v rovnováze. V dobách civilizačních otřesů a zlomů ovšem vystupují do popředí pouze některé z nich (nejčastěji první nebo druhá) a na ně je potom redukován sám pojem civilizace. ... V této situaci už civilizace není schopna dalšího rozvoje a obvykle dochází k jejímu úpadku a zániku. I když vykonavatelem tohoto zániku je nejčastěji nějaká vnější síla (přírodní katastrofa, invaze zvenčí), jeho vlastní kořeny spočívají ve vnitřní slabosti dané společnosti.“

Pokud se tedy podíváme na současnou civilizaci ze systémového pohledu, pozorujeme především výrazné pozitivní zpětné vazby v prvních dvou dimenzích: více vědeckých poznatků znamená nové vědecké výzkumy, ale také více technických zařízení, které mohou více pomáhat vědcům ve výzkumu atd. Naopak negativní zpětná vazba duchovní dimenze na obě zbývající se dnes téměř ztrácí. Možné cesty ze vzniklé situace jsou dvě - jak už to tak u systémů obvykle bývá (Cimrman, 1912). První z nich je cesta stabilizace, kdy se pokusíme sami opět nastolit stejnou (již vyšší) úroveň u všech tří dimenzí. Bylo by tedy především nutno dostat vědu (která zřejmě stojí na počátku pozitivních zpětnovazebních smyček) pod účinnou kontrolu nějakým negativním zpětnovazebním aparátem. Tuto možnost velmi jasně popsal E. Morin (1995): “Kontrola vědecké činnosti je dnes zásadním problémem. Předpokládá, že občané budou kontrolovat stát, který je kontroluje, a dále, že vědci znovu přeberou kontrolu, což vyžaduje reformu způsobu myšlení.“ Myslím, že v obou těchto částech by mohlo pomoci systémové myšlení. Systémové myšlení může přiblížit občanům pochopení většiny problémů a tudíž jim dát větší možnost kontroly v nějakém skutečně demokratičtějším zřízení (participativní demokracie) než je současná zastupitelská demokracie, vědcům pak naději zacelit mezery mezi obory a najít své místo ve společnosti. Druhou cestou je apatie, která vede ke zvyšování fluktuací až do kritického stavu, ve kterém dojde k opětovnému nalezení rovnováhy. I z historických zkušeností však plyne, že se jedná o cestu značně trnitou, která by vzhledem k destruktivnímu potenciálu dnešní civilizace dospěla k cílové rovnováze zřejmě už bez účasti lidstva.

Pokud se nyní opět podíváme na větu z nadpisu, zdá se, že odpovídat na ni už ztrácí poněkud smysl. Po předchozím systémovém výkladu problémů civilizace už snad víme, kterým směrem by se měla ubírat věda, odkud nám hrozí environmentální nebezpečí a rozvoji které dimenze civilizace bychom měli dát přednost.

Současná věda ztroskotává při řešení mnoha civilizačních problémů. Řešením by však mohla být samotná přeměna myšlení, z mechanického na systémové. Toto uvažování neredukuje skutečnost na pouhý výčet prvků, naopak se soustředí na postihnutí vazeb mezi nimi. Systémové myšlení zapadá do nejnovějších vědeckých poznatků, mohlo by pomoci vědě spojit jednotlivé obory a taktéž pomoci jí najít své pravé místo ve společnosti. Také může být přínosem pro veřejnost, protože nabízí větší šanci pochopit složité problémy, než to dělá věda mechanická.