Klobučani

V historii lidstva bylo mnoho míst a období, kam bylo lépe se nenarodit a těžko posuzovat, kdy a kde to bylo horší. V rámci Moravy však jistě patří čestné místo Valašským Kloboukám kolem roku 1700. Toto od pradávna prosperující městečko mělo to štěstí, že se ho třicetiletá válka dotkla relativně málo, ale o to hůř si to vybralo v období následujícím. Příčina tkvěla v tom, že Klobouky i sousední Brumov byly lépe přístupné Vlárským průsmykem od východu než přes valašské kopce od západu a nepokoje v Uhrách se ho tedy dotýkaly více než švédské akce na Moravě.

Roku 1663 za konšela Martina Adámka a rychtáře Matěje Šomana vpadli na Moravu Turci, vydrancovali a vypálili město, zabili 48 lidí a uloupili dobytek. V roce 1680 zopakovali totéž Tökölyho uherští povstalci, vypálili Brumov i Klobouky, 32 lidí zabili a 50 lidí zajali i s farářem, který byl propuštěn až na zásah samotného Tökölyho. O tři roky později uherští rebelové zabili purkmistra a další dva lidi, zajali faráře a 26 sousedů, u Červeného Kamene je zbili a propustili. Téhož léta město čtyřikrát zrabovali a vypálili. K tomu všemu přibyl mor a počínání vlastní císařské armády, které se od nepřátel moc nelišilo. V roce 1703 a 1704 Klobouky několikrát vydrancovaly oddíly sedmihradského knížete Rákócziho a jejich vpády pokračovaly každoročně až do roku 1710.

Valaši se vždy lišili od zbytku českého národa svou vzdorovitostí a neochotou trpně přijímat osud. Během třicetileté války měli Valaši z okolí Vsetína svou vlastní armádu soustředěnou kolem hradu Lukova, která vedla dlouhodobou partyzánskou válku proti katolickým pánům. Za švédského vpádu se přidali v počtu možná 1000, možná až 7000 mužů k Torstensonovi a podíleli se na dobytí Kroměříže - sídelního města jejich úhlavního nepřítele, olomouckého biskupa. Roku 1777 se 60 obcí na vsetínsku a 950 z 1100 obyvatel samotného Vsetína přihlásilo k protestantismu a vybojovalo si tichou toleranci ze strany Marie Terezie čtyři roky před vyhlášením tolerančního patentu. Za druhé světové války bylo Valašsko jedním z center protiněmeckého odporu.

Obyvatel brumovského panství se boj za náboženskou svobodu tolik nedotýkal, neboť zde probíhala úspěšná misijní činnost už před třicetiletou válkou, dokud ještě nebyly mysli tak zatvrzelé a v době kolem Bílé hory již byla oblast do značné míry katolická. Proto v roce 1643 na rozdíl od svých vsetínských sousedů vytáhli brumovští poddaní včetně Klobučanů proti Torstensonovi, který pro ně byl škůdcem víry i země. Byli ale u Dolan poblíž Olomouce od Švédů poraženi. Již o dva roky dřív, když dobyli císařští Olomouc, byli to Valaši "z Brumova a tam těch dědin okolo", kteří pronikli v císařských řadách první do dobytého města. V srpnu roku 1683, když Tökölyho vojsko leželo v Uhrách nedaleko průsmyku poblíž Lysé, vytrhla na ně z Klobouk silná ozbrojená četa a udeřila na Lysou. Když koncem září rebelanti plenili Vizovice, vypravili se Klobučané zase proti nim. Úspěch obou výprav však nebyl jednoznačný a mnoho účastníků při nich zahynulo. Roku 1703 však Brumované s pomocí mnoha Klobučanů úspěšně obhájili brumovský hrad před nájezdem Rákócziho kuruců, a o dva roky později brumovští sedláci nad kuruci v boji zvítězili.

Je pravda, že při drancování města v minulosti bývalo často zabito méně lidí, než si představujeme. Vojáci byli profesionálové, kterým šlo o kořist a nějaké zbytečné mordování pro ně byla vlastně práce navíc. Pokud se obyvatelstvo nestavělo na odpor, nájezdníci se často spokojili s jejich obráním. Kromě toho se mnohým měšťanům v nastalém zmatku povedlo utéci z města a v polích se za nimi jistě nikdo nehonil. V neklidných dobách lidé také většinou své peníze někde zakopali, takže při drancování nepřišli o všechno, ovšem pokud u nich vojáci nic nenašli, neslo to s sebou riziko, že se z nich budou snažit vypáčit peníze násilím. Při drancování také mnohdy došlo k požáru, který všechny připravil o střechu nad hlavou.

I když tedy uherské vpády z let 1703 - 1704 mnoho lidí přežilo, na jejich konci bylo město v sutinách a zůstalo pusté až do roku 1711. Měšťané se po dobu několika let (!) skrývali v lesích nad Kloboukami a ve městě přebývaly jen lišky a vlci. Když byl v roce 1710 uzavřen mír, byly všechny osady brumovského panství úplně zničeny. Obyvatelé se jen pomalu vraceli do svých domovů a obnova Klobouk se protáhla až do roku 1736. Nepřekvapí tedy, že za těchto okolností se dochovalo jen málo dokumentů z předcházejícího období. Situaci ještě zhoršil nešvar, který se rozmohl během minulého století, kdy radní uchovávali městské dokumenty v truhlách ve svých domácnostech místo na radnici a leccos tak vzalo za své při požárech města. Navíc roku 1750 vyhořela i brumovská fara s farními knihami a o deset let později brumovský hrad s vrchnostenským archivem. Zkázu dokonal některý socialistický úředník, který někdy před rokem 1975 někam zašantročil nejstarší klobouckou matriku z let 1736 - 1785.

O konkrétních klobouckých obyvatelích z nejstarší doby tedy bohužel mnoho informací nemáme. S jistotou však můžeme říci, že mezi lidmi skrývajícími se po léta v lesích i v obou výpravách proti uherským povstalcům a snad i mezi úspěšnými obránci Brumova z let 1703 a 1705 bylo mnoho našich předků. Víme to proto, že k roku 1740 jich v Kloboukách nacházíme v jediné generaci rovných 30. Z matrik je vidět, že klobučané uzavírali sňatky téměř výhradně mezi sebou, čímž se odhad počtu našich klobouckých předků k roku 1700 blíží padesátce. Při tomto počtu existuje pravděpodobnost hraničící s jistotou, že na každé z významnějších klobouckých událostí se aspoň někdo z nich nějak podílel. V jistém smyslu nám to říká víc, než kdybychom se dověděli, kdy se narodil některý konkrétní pradědeček.

Není však nic tak beznadějné, jak se na první pohled zdá. V době, kdy jsem si pohrával s myšlenkou vyhlásit odměnu za nalezení nejstarší kloboucké matriky, jsem se šťastnou shodou okolností dověděl, že v bývalém arcibiskupském archivu v Olomouci jsou uloženy opisy matrik z Valašských Klobouk od roku 1688. Zase jednou jsem měl štěstí. Osvícený biskup Karel Liechtenstein z Castelcornu (ne ten od Bílé hory) nejen pozvedl ze sutin město Kroměříž, konsolidoval hospodářství na Moravě a upevnil církevní správu, ale také již roku 1687 nařídil vedení duplikátů matrik. Kněz tak prováděl zápisy do jedné tlusté knihy, která mu vydržela třeba 30 let, ale na konci každého roku opsal, co přibylo od loňska a odeslal na konzistoř. Záleželo to pochopitelně na pečlivosti kněze a občas se některý svazek ztratil, ale překonat občasný chybějící ročník není takový problém, jako chybějící třicetileté období při ztrátě matriky. Morava se tak stala z genealogického hlediska požehnanou zemí. Ve všech ostatních částech monarchie se začaly pořizovat duplikáty matrik až v době josefinské. Pouze díky prozíravému biskupově rozhodnutí mi spadlo do klína sto let zápisů ve velmi stěžejní rodové větvi. Navíc kloboucký farář byl v těchto věcech velmi pečlivý a chybějí vlastně jen některé ročníky z období uherských vpádů, kdy se stejně asi moc dětí nenarodilo a třináct let před rokem 1740. Snad farář cítil, že vzhledem k situaci v oblasti hrozí velké riziko zničení matrik a dal si proto na duplikátech záležet, aby jeho práce nepřišla nazmar. Kromě toho existuje také centrální státní evidence, jako např. tereziánský katastr, kterého se zničení jednotlivých obcí pochopitelně nedotklo.

O dvojnásobném štěstí můžeme mluvit v souvislosti s tím, že při vytvoření brněnského biskupství v rámci olomoucké arcidiecéze roku 1777 zůstaly Klobouky přímo pod Olomoucí. Při této příležitosti totiž došlo ke spisové rozluce a materiály odeslané do Brna se cestou ztratily. To se týká i duplikátů matrik z obcí spadajících nově pod Brno. V Kloboukách jsme ale s jistými obtížemi schopni pomocí dochovaných duplikátů proniknout až do sedmnáctého století.

A protože štěstí chodí ve trojicích, našel jsem do třetice v okresním archivu ve Zlíně kompletně dochovanou řadu pozemkových knih již od 16. století. Mezi nimi vévodí zejména mohutná třicet centimetrů tlustá gruntovní kniha vedená od roku 1750, ze které přímo prýští údaje o naší rodině.

Nevím přesně, jak vypadal život v městečku za prastarých dob. Během kuruckých vpádů si ale měšťané vybudovali zemljanky v lesích nad Tichovem, kde chovali ovce na pasekách a tkali plátno, které v klidnějších obdobích faktoři odváželi na prodej do moravského vnitrozemí, odkud přiváželi nezbytné zboží. Kloboucký farář sdílel tento život s nimi a v Tichově dodnes ukazují tři velké kameny v lese, kde prý sloužil mše a křtil děti. Jak se mu za těchto okolností dařilo udržovat matriky a pořizovat duplikáty je mi záhadou, ale možná si občas odskočil zaúřadovat na brumovský hrad. Děti narozené v tomto období jsou v matrice uváděny jako kloboucké a člověk neznalý místní historie by z matričních zápisů ani nepoznal, že něco nebylo v pořádku.

Po návratu z lesů a obnově města zůstala většina obyvatel soukeníky, ať už tomu tak bylo odpradávna, nebo proto, že se za pobytu v lesích tomuto řemeslu dokonale vyučili. V té době bylo obyvatelstvo téměř výhradně původní slovanské, ale výrazně prořídlé a ožebračené. Není proto divu, že se v následujícím období do Klobouk mnoho lidí přistěhovalo. Šlo jednak o lidi z okolních vesnic, kteří zde hledali obživu především jako soukeníci a jednak bohatší příchozí ze vzdálenějších míst, často Němce, kteří se zde zakupovali jako bohatší měšťané, řemeslníci a podnikatelé v obchodu s plátnem. V devatenáctém století radnici ovládlo několik vlivných německých rodin sňatkově propojených s místními pokřtěnými Židy. Tento stav přetrval do počátku dvacátého století, kdy se politická situace ve městě zvrátila ve prospěch Čechů.

Zlatá doba klobouckého soukenictví nastala záhy po skončení Rákócziho povstání roku 1710 a trvala přes sto let. V roce 1758 bylo ve městě 93 soukenických mistrů, tj. celá 4 procenta ze všech 2284 na celé Moravě. Vyráběli vojenské stejnokrojové látky pro erár, stejně jako hrubé houně a sukno bílé, hnědé a černé na haleny a nohavice. Vrcholu dosáhlo soukenické umění koncem století. Nejlukrativnější artikl tvořily tzv. kaptouchy, tj. tenké soukenné látky různých barev vyvážené do Pešti, kde je kupovali turečtí obchodníci na tapetování pokojů a harémů. V roce 1800 bylo již ve městě a okolí 518 mistrů a 72 tovaryšů. Výrobky měly dobrý odbyt na velkých trzích blízkého i dalekého okolí. Soukeníci zajížděli do Uh. Brodu, Uh. Hradiště, Kroměříže, Holešova, Brna, Vídně a do tehdejších Uher do Trenčína, Nového Mesta nad Váhom, Iľavy, Prešova, Vácova, Peště a Segedína. Někteří vozili svá sukna i na trhy do Opavy a Těšína. Za napoleonských válek musely cechy povinně dodávat sukno pro vojenské účely eráru za nízké ceny. Přesto však jen za necelého půl roku, od srpna 1813 do konce ledna 1814 bylo zaplaceno za komisní sukna erárem do Klobouk na 279.000 zl. šajnů.

Je tedy nesprávná představa Klobouk jako zastrčeného horského městečka, kde třeli bídu chudí nevědomí Valaši, k nimž se zprávy z vnějšího světa dostaly jednou za deset let, když je někdo vydrancoval. Soukeníci se o sebe museli umět postarat na dalekých cestách, domluvit se minimálně německy a ještě v cizině uzavřít obchod. Museli tedy mít rozhled po dění v celé monarchii a sledovat evropskou politiku, aby odhadli, kdy bude třeba vystrojit armádu a včas vytvořili dostatečné zásoby a obsadili trhy. Navíc se Klobouky od svého založení řídily právem královského města Uherské Hradiště a přes různá pozdější vrchnostenská omezení si udržely značnou míru samosprávy. Robota se do roku 1584 omezovala na pomoc při výstavbě hradu a silnic, po tomto roce nerobotovali měšťané vůbec. Již od roku 1540 mohli také volně odkazovat svůj majetek a po splnění jistých minimálních podmínek se odstěhovat z panství.

V průběhu devatenáctého století však v důsledku nastupující industrializace a liberalizace obchodu začalo kloboucké sukno postupně ztrácet odbyt. Krátká a radostně uvítaná konjunktura nastala s revolucí v Uhrách roku 1848, kdy Klobučané dodávali ve velkém sukno pro revoluční vojsko Kossuthovo. To však nic nezměnilo na celkovém zchudnutí města. Východiskem z krize se ukázalo být papučářství. Není už moc jasné, kdo to vymyslel, ale každopádně již v osmdesátých letech byly kloboucké papuče známé po celé monarchii a získávaly jedno ocenění za druhým. Tím došlo i k jistému oživení soukenictví, které nyní dodávalo papučářům houně. Jedním z prvních, kdo začal papuče po domácku ve větším vyrábět, byl náš příbuzný obuvník Sába. Později vzniklo soukenicko papučářské družstvo a několik továren, které přetrvaly až do období socialismu.

Vzhledem k vysokému počtu našich klobouckých předků a převládající soukenické profesi mezi nimi se pro popis této rodinné větve jako nejvhodnější jeví historicko demografický přístup. Vstupním bodem je pro nás můj pradědeček pekař Josef Pechanec a jeho žena Anna Horná, kteří uzavřeli sňatek roku 1904. Již u tohoto páru lze rodinu zjednodušeně rozdělit na větev soukenickou, ze které pocházel Josef Pechanec a řemeslnickou, ze které byla Anna Horná. Původně jsem považoval soukenickou větev za plebejštější, ale při pozdějším studiu jsem zjistil, že soukeníků bylo v Kloboukách několik set, někteří chudí, jiní bohatí. Mezi předky Josefa Pechance nacházíme téměř výhradně samé soukeníky s českými jmény, kteří většinou pocházejí ze starousedlých rodů a v menší míře z přistěhovalých soukenických rodin z blízkého okolí. Jedná se o rodiny, ze kterých se rekrutovalo mnoho purkmistrů a radních, takže Pechancovi a jejich příbuzní se pohybovali spíš v horní části společenského spektra.

Anna Horná měla v rodině postřihovače, krejčí, řezníky, koželuhy a jiné podobné profese, i když v Kloboukách se pochopitelně nelze vyhnout ani několika soukeníkům. V jejím rodovém stromě se mnohem častěji stává, že některá linie při postupu směrem do minulosti zmizí beze stopy, protože se její zakladatel přistěhoval do Klobouk v historicky nedávné době neznámo odkud. Vyskytuje se tam i několik německých jmen souvisejících zřejmě s výše zmíněným zakupováním bohatších měšťanů z ostatních moravských měst či větší dálky.

Tak samotné jméno Horný se poprvé v Kloboukách objevuje roku 1788, kdy se oženil postřihovač Jan Horný s Annou Markovou. Nevíme, kde tento rod pobýval předtím. Sice již v roce 1772 zemřel kloboucký farní kooperátor Ambrož Horný, ale ten sem mohl být přeložen bůh ví odkud a nemusel mít s naší rodinou Horných nic společného. V tomtéž období se nám ztrácí jméno Böhm. První jeho zápis pochází z roku 1776, kdy Jan Böhm, syn postřihovače Jana Böhma pojal za choť Kateřinu Tomaštíkovou.

Výrazně hlouběji do minulosti jsme v rodokmenu prababičky Horné schopni sledovat příjmení řeznické rodiny Steierů. Nejstarší zápis zde pochází z 3. dubna 1693, kdy Gabriel Steier koupil dům v Kloboukách. Následuje narození syna Mikuláše rodičům Gabrieli a Zuzaně Steierovým v listopadu téhož roku. Není jasné, zda Steierovi pobývali v Kloboukách již dříve, ale rodina zde každopádně žila již v období před kuruckými vpády. Křestní jméno Gabriel je v tehdejším kontextu velmi neobvyklé a v celém desetiletí 1688-99 se Steierům narodilo jen jediné dítě. Jednalo se tedy pravděpodobně o rodinu nějakým způsobem výjimečnou, spíše usazenou teprve nedávno a přistěhovanou z prostředí většího města nebo ciziny, případně z majetnějších vrstev, kde se uplatňovala i méně běžná křestní jména.

Místo původu jsme schopni určit u Martina Loose, kožišníka či koželuha, který se do Klobouk přiženil roku 1751 z Veselí nad Moravou. Veselí bylo tehdy koželužskou velmocí. Již v roce 1667 se tam nacházela první koželužská manufaktura na Moravě. Ta již sice v roce 1790 neexistovala, ale zato bylo ve městě 38 mistrů (v Brně jen asi 10). Lze to zformulovat i tak, že Veselí bylo nejsmradlavější město v zemi, protože postupy používané při zpracování kůží byly nevábné. Dá se očekávat, že předkové Martina Loose přišli do Veselí před rokem 1667 z některého moravského či rakouského města v souvislosti se založením manufaktury.

Martin dostal od obce darem místo na vystavění chalupy, která po jeho smrti roku 1794 přešla na jeho manželku Rosinu. Ta jej však již za dva roky přenechala synu Fabiánovi, který ji obratem převedl na svého šestnáctiletého syna Josefa. Důvodem bylo, že Fabián si již dávno předtím postavil svou vlastní chalupu v kopci k božím mukám. Stejně jako otec Martin dostal pozemek od obce s tím doložením "aby obzvláště s drúbežú na blíž ležících rolách škody nedělal, pak všechny úlohy a na něj vypadající povinnosti věrně a bedlivě zbýval".

Fabián se oženil roku 1778 s Terezií, čímž pro nás vytvořil hotový rébus. Dle většiny zápisů o narození dětí byla totiž Terezie rozená Jankovičová. Podle jednoho zápisu však byla Bartošová a podle ještě dalšího Bartoňová. Samotný zápis o svatbě ovšem uvádí, že byla dcerou Bartoloměje Jurného z Vizovic. Má pracovní hypotéza je, že její otec se skutečně jmenoval Bartoloměj, po domácku Bartoň či Bartoš. Zápis Terezie Bartoňová tedy znamená Terezie, dcera Bartolomějova. Rozpor mezi jmény Jurný a Jankovič přisuzuji tomu, že informaci o svatbě se jménem Jurný máme pouze zprostředkovanou z opisu ztracené matriky, zatímco narození dětí v originále pozdější matriky uvádí opakovaně Jankovič. Ten, kdo pořizoval opis, tedy zřejmě viděl v originále nečitelné jméno na J a přečetl ho chybně Jurný. Definitivní potvrzení této hypotézy ale může přinést pouze studium vizovické matriky, kde bude třeba zjistit, zda tam žil nějaký Bartoloměj Jankovič a zda měl dceru Terezii.

To, že naši předkové zacházeli ještě v tomto období s příjmením poněkud svévolně lze dokumentovat i na příkladu již zmíněné rodiny Steierů. Gruntovní kniha u nich v několika případech uvádí příjmení Kabriš dodatečně opravené na Steier. Kabriš je domácká forma křestního jména Kabriel neboli Gabriel. Znamená to, že praotec Gabriel Steier byl pro většinu sousedů zřejmě jen Kabriš a jeho syn Mikuláš Steier byl pak celkem přirozeně Mikuláš Kabrišú. Při své svatbě roku 1716 je Mikuláš Steier uváděn latinsky jako Nicolaus Gabriel. Jeho syn Antonín je při své druhé svatbě roku 1761 psán jako Antonius Gabrisch, ale při třetí svatbě v roce 1775 už zase jako Antonius Stajer. Dodatečná přízviska nacházíme u rozšířenějších klobouckých rodin až do moderní doby. Kloboucký písař František Antonín Netardus byl ve skutečnosti obyčejný Netrda, ale v tomto případě se jedná spíš o módní polatinšťování a poněmčování jmen, díky němuž mezi námi žijí Molitorové, Pistoriusové, Pelclové a Löschnerové místo původních Mlynářů, Pekařů, Kožíšků a Hasilů.

Národnost našich předků uvedených v předchozích odstavcích většinou nejsme schopni určit. Zápisy v matrikách jsou vedeny latinsky a například takový česky znějící Mikuláš Štajer byl ve skutečnosti zapsán jako Nicolaus a jeho příjmení v matrikách nacházíme v nejrozličnějších formách od Štajera až po Steüera. Navíc z německy znějícího příjmení nelze v našich zemích na nic usuzovat. Národnosti byly zejména v moravských městech natolik pomíchány, že mnoho lidí vůbec nebylo národnostně vyhraněných. Navíc i Čech jako poleno mohl přijít ke svému příjmení během pobytu v německy mluvící oblasti a v některých případech zapisující úředníci příjmení dokonce svévolně překládali. Dá se ovšem očekávat, že v souvislosti s těmito příjmeními v rodokmenu Anny Horné nějakou příměs německé krve máme. Příjmení Steier označuje osobu původem ze Štýrska, Böhm někoho, kdo přišel z Čech do německy mluvícího prostředí a příjmení Loos je odvozené od německého křestního jména Niklos neboli Mikuláš. Takový Steier ovšem mohl být i český tovaryš, který byl ve Štýrsku na vandru, nebo to mohl být potomek opravdového štajeráka, který ovšem přišel k nám v tak pradávné době, že mu z jeho německého původu zůstalo už jenom to jméno.

Podobný případ je pradědeček Anny Horné krejčí Jiří Sába, který se ovšem přistěhoval ze sousedního Brumova a jeho příchod je dobře zdokumentovaný. Zastávám názor, že předkové Jana Sáby přišli v pradávných dobách z Uher, protože jméno Szabó (čti Sabó) znamená krejčí. Tento názor potvrzuje i Peřinka ve Vlastivědě moravské, okres valašskokloboucký, který příjmení Sába zmiňuje a dodává, že po Rákócziho povstání se v kraji usadilo mnoho bývalých uherských povstalců. Brumovské matriky jsou ovšem mnohem mezerovitější než kloboucké, takže tuto hypotézu lze těžko potvrdit. Jakýmsi náznakem je zápis v kloboucké matrice z roku 1748, kdy tam nechal pokřtít své dítě Matyáš Sabó z Vrbovců v Uhrách. Ten však nemusí mít s našim Janem Sábou vůbec nic společného.

Maďarskou formu jména ale nacházíme v gruntovním zápisu z roku 1793, kde se píše, že 3. dubna předstoupil před gruntovní úřad města Klobouk Anton Steüer a veřejně v přítomnosti svých dcer totiž Barbory, Anny a Zuzany prohlásil, že svému zeťovi Jiříkovi Sábovi, respective ale dceři své Rozárii svého vlastního půl podsedku č.p. 31 s půl čtvrtí roli za sumu 50 rýnských odevzdati míní s tou výminkou, aby otce svého Antonína Steüera v uctivosti měli. Aby další dědicové neprotestovali, uvedl, že dcera Rozárie a zeť Sabó ho až dosaváde ve zdraví i nemoci věrně, pilně a spravedlivě opatrovali a opatrovati přislíbili. A poněvadž nadřečená Rozárie vždycky neduživa jest, kdyby velebnost božská ji k sobě povolati ráčila a Jiřík Sabó po druhé do stavu manželského vstoupit přinucený byl, vše připadne dětem z prvního manželství.

Nutno podotknout, že obavy Antonína Steiera se nevyplnily. Rozálie zemřela ve věku něco přes šedesát a svého muže přežila o deset let.

Dle populárního podání přišli Valaši jako pastevci z rumunského Valašska. Ve skutečnosti byla ale situace mnohem složitější a ani odborníci nemají ve věci úplně jasno. Pastevecká kolonizace byla jen jednou z mnoha osídlovacích vln a kolonisté přicházeli z východních Karpat, především ze Slovenska, Polska a Ukrajiny a v menší míře snad i z dnešního Rumunska. Především ale přicházeli až v 16. století, tedy 250 let po první zmínce o Kloboukách. Znamená to, že přišli do krajiny, kde už po staletí existovalo starší slovanské osídlení. Podle mého odhadu měli noví osídlenci spíš charakter malého počtu cizích expertů přes pastevectví, kteří měli hospodářsky využít výše položené pozemky. Nalezli bychom je tedy spíše nahoře na pasekách než v Kloboukách a ať už byl jejich původ jakýkoliv, asi se dost rychle rozpustili v okolním slovanském moři. Trochu karpatské krve tedy asi v žilách máme, ale zřejmě se jedná o zanedbatelné množství, protože kloboučtí měšťané mezi sebe hned tak nějakého přivandrovalce nepustili.

Ze všech teorií osídlení valašskokloboucka se mi jako laikovi nejvíc pozdává ta, podle které oblast osídlili Slované postupující od Váhu proti proudu Vláry v době, kdy ještě nikdo netušil, že tam jednou bude státní hranice a že se z Moravanů stanou Češi a Slováci. Pokud se ale mezi naše předky skutečně nějaký ten zbloudilý Rumun zatoulal, otevírá to prostor pro spoustu zajímavých spekulací, neboť Rumuni jsou pravděpodobně romanizovní Dákové, jejichž předkové byli obyvateli římské provincie a byzancké říše. Prostřednictvím římské či byzancké posádky či provinčních úředníků usazených natrvalo v Dacii bychom tedy mohli mít některé své předky i v antickém Římě či Řecku. Je samozřejmě otázka, do jaké míry se toto týkalo pastevců v horách rumunského Valašska, kolik římských úředníků se v zemi natrvalo usadilo a kolikrát tam proběhla genocida spojená s výměnou obyvatelstva.

Všichni výše uvedení přistěhovalci s cizokrajnými jmény jsou pro genealoga obrovskou výhodou. Jestliže je zjevné, že se příjmení Böhm před příchodem Jana Böhma v Kloboukách nevyskytovalo, pak všichni kloboučtí Böhmové jsou jeho potomky a i když nejsou v některých generacích k dispozici dostatečné údaje pro sledování rodové linie, člověk nakonec určitě skončí u toho správného praotce. Oproti tomu jména jako Bureš, které nosí v Kloboukách odpradávna každý druhý, jsou pravou noční můrou. Mimochodem toto příjmení je přes svůj buršácký přídech stejně české jako třeba Mikeš a je odvozeno od staročeského křestního jména Burjan. Ani u cizokrajných jmen přistěhovalců by však člověk neměl polevit v ostražitosti, jak o tom svědčí příklad výše zmíněného Martina Loose z Veselí. Pár let po něm se totiž v Kloboukách zjevil i jakýsi Viktorin Loos, který dle věku nemohl být Martinovým synem, takže Martin zjevně nebyl praotcem všech klobouckých Loosů. I v tomto případě však lze předpokládat, že Viktorin byl jeho příbuzný, který se k němu přistěhoval z Veselí, takže bychom se nespletli příliš. Každopádně ale matriční zápisy jsou v tomto případě dostatečně jednoznačné, takže můžeme konstatovat, že naším předkem je Martin.

Velmi brzy mizí z matrik i jméno Husek, které jsem vždy považoval za typicky kloboucké. Z ostatních spřízněných rodin jsem ve starších matrikách nezaregistroval ani příjmení Smolík či Waller, zato Rafaja se v zápisech vyskytuje od nejstarších dob. Z hlediska všeobecného zájmu snad stojí za zmínku, že rod spisovatele Ladislava Mňačka také patří mezi starousedlé. V našem dohledatelném rodokmenu se však toto příjmení nevyskytuje. Kdo někdy zavítal v Kloboukách do hospody U Hebleinů si jistě se zájmem přečte, že Bohumír Heblein, k roku 1873 c.k. výběrčí daní v Kloboukách, byl synem Antonína Hebleina, c.k. pomezního strážníka celního a jeho manželky Paulíny z rodu Loydova z Pettersdorfu a za ženu měl Kláru, dceru Františka Engliše, úředníka v továrně na tabák v Hodoníně a jeho manželky Gertrudy z rodu Jana Seitla, malodomkáře z Engelhartsstetten. Zakladatel vlivné německé rodiny Gessnerů Kristián přišel do Klobouk roku 1792 z jižních Prus, praotec rodu Rosenbuschů Arnold Johann přistěhovaný o něco později byl rodem ze Stralsundu. Příjmení Gessner se vyskytovalo na klobouckém gymnáziu ještě po roce 1950. O původu starosty Bratmanna vím jen tolik, že se vypracoval z chudých poměrů. Nejkurióznější kloboucké příjmení je zřejmě Prdiveška, které jsem ovšem zahlédl v matrice jen asi dvakrát před rokem 1700. Máme však to štěstí, že toto jméno by se přes svou nízkou četnost mohlo nacházet i mezi našimi předky v osobě Kateřiny Prdiveškové provdané roku 1694 za Jana Bureše. Tato větev ovšem závisí na předpokladu, že Jan Bureš mladší narozený těmto rodičům roku 1698 je totožný s Janem Burešem oddaným roku 1717 s Annou neznámého příjmení a že dcera Anna zrozená z tohoto manželství roku 1718 je totožná s Annou Burešovou provdanou roku 1742 za Tobiáše Tomaštíka.

Celkem nacházíme mezi našimi klobouckými předky následující příjmení: Baránek, Bařinka, Böhm, Boženek, Bureš, Častulík, Fůsek, Hlušek, Horalík, Horný, Jankovič (?), Kratochvíl (?), Kostka, Loos, Marek (Markytánek), Matyáš (Sklonka), Ondřejík, Pechanec, Pivečka, Steier (Gabriš), Sába, Strnad, Šargon, Šerý (Šerák), Šimšalík, Šuberka, Tomaštík.
Z toho odhadem dvě třetiny jsou starousedlé rody a zbývající třetina rodiny přistěhované po kuruckých vpádech po roce 1710. Z přistěhované části jsou opět asi dvě třetiny české a zbývající třetina by mohla pocházet z moravských německých rodů či z ciziny. Jsou to ovšem odhady vycucané z prstu. Zajímavá je absolutní převaha příjmení začínajících na B a S. V souvislosti s příjmením Kostka snad stojí za zmínku kuriózní shoda, že v sedmnáctém století je v polském Lublinu zmiňován nějaký František Stanislav Kostka z Lipiny narozený kolem roku 1622. Určitě se však nejedná o Lipinu u Valašských Klobouk, zejména vzhledem k faktu, že polský Kostka byl podle všeho příslušníkem nějaké drobné šlechty.

Dříve, než se pustíme do bližšího rozboru "hlavní" rodové linie Pechanců, ocitujme pro navození atmosféry heslo Pechanec z Ottova naučného slovníku:

Pechanec z Kralovic, příjmení staročeské rodiny vladyčí, která nosila husu na štítě. Pechanec (Petr), bezpochyby předek jejich, žil r. 1400 v Praze. První, který byl v stavu vladyckém byl Jakub, jenž držel Kralovice u Uhříněvsi a r. 1491 učinil dobrodiní kostelu sv. Haštala, protože tu táž rodina mívala svůj pohřeb. Také koupil statky na Slansku (1497), k nimž syn Jan (1532) přikoupil jiné. Manž. tohoto Marta z Bezděkova koupila r. 1519 Sluštice. Synové jejich byli Jiří, Matyáš, Zdeněk a Burjan, z nichž první a třetí záhy zemřeli. Matyáš a Burjan vložili si r. 1547 ve dsky Kralovice, Sluštice a vsi ve Slansku. Kromě toho před tím koupili Chřenice a r. 1558 Květnici. Když se dělili r. 1563, Matyáš dostal Sluštice se Zlatou, a Burjan Chřenice s Květnicí a Miličoves u Žatce. Matyáš zemřel r. 1568 bezdětek odkázav všechen statek Mikuláši Skalskému z Dubu, ujci svému, a jeho manželce. Ani Burjan nezůstavil dědicův z manž. lože pošlých, pročež po něm (c. 1567) všechen statek spadl na krále, ale potom (1575) prodán témuž Skalskému. Měl sice z manželky Anny drahně dětí, totiž 4 syny a dvě dcery před oddáním a syna a dceru po oddáni zplozené, ale ačkoliv majestátem z 3. pros. 1562 onino těmto za roveň postaveni byli, není přece paměti, že by po něm byli dědili a také se potom nepřipomínají.

Pokud si však někdo myslí, že jsme s tímto rodem příbuzní, mohl by stejně dobře věřit na bílou paní, i když je jistě malebná představa, že některý z potomků řečeného Burjana Pechance, nezdědiv po svém otci žádných statků, uchýlil se roztrpčen na Valachy. Jistý nádech reálnosti by této domněnce mohl dodat fakt, že Klobouky držel v šestnáctém století původem středočeský šlechtic Zdeněk Kavka z Říčan. Mohlo se tedy klidně stát, že zchudlý zeman Pechanec z Kralovic hledal uplatnění ve službách svého bohatšího souseda a v rámci svých povinností odcestoval na Říčanovo Brumovské panství, kde jeho potomci poklesli mezi obyčejné měšťany. Mnohem pravděpodobnější však je, že příjmení našich Pechanců vzniklo zcela nezávisle a bylo pouze odvozeno stejným slovotvorným postupem od křestního jména Petr. V městských knihách Valašských Klobouk toto příjmení poprvé nacházíme v zápisu vztahujícím se k roku 1618. Jedná o vůbec nejstarší zápis týkající se mých předků, na který jsem doposud narazil. Jazyk se z dnešního hlediska může jevit poněkud krkolomně a nesrozumitelně, ale přesto si myslím, že si tento text zaslouží ocitovat. Jak je z následujícího patrné, náš nejstarší předek se jmenoval Pechan a teprve v následující generaci se příjmení definitivně stabilizovalo jako Pechanec. Je ovšem docela dobře možné, že se obě formy příjmení používaly po dlouhou dobu souběžně a byly zcela záměnné.

Kup Václava Pechana

Léta páně 1618 za purkmistra Jiříka Václavkového odkoupil jest podsedek Václav Pechanů od Zuzany Mrázky za sumu 30 zl. Závdavku složil týž Zuzaně Mrázce 3 zl. a platiti má rok po roce při času svatého ducha až do vyplacení tej sumy po 2 zl. Za dosti tomu činění, gruntu neopuštění, platův a jinších povinností spravování zastavil rukojmě Martina Mokradskýho a Pavla Kutrového.

Jakož se podle starejch register nachází, že týž Václav Pechanů vyplatil na tom gruntě nápadníkům 15 zl. 20 g, a tak dopláceti má na tom gruntě 14 zl. 10 g.
Dorota Polka přípověď učinila o 2 zl.
Jiřík Petula ze Lhotky o 8 zl.
A tak týž Zuzaně Mrázce s dítkami náležeti bude 4 zl. 10 g.

Léta páně 1628 dne 24 Novembri položil Václav Pechanů na rok zadrželý 1625 roční peníze 2 zl.
Takový peníze přijala Dorota Polka o kteréž byla přípověď učinila totiž 2 zl.

Léta 1629 za purkmistra Martina Mokradského položil Václav Pechanů roční peníze na rok 1626 4 zl.
Vzal je Jiřík Petula na přípověď svou.

Léta 1631 za purkmistra Daniele Peška položil Václav Pechanů roční peníze za 4 roky pořad zběhlé osm zlatých, z nich dáno nápadníkom Petulových 4 zl. a 4 zl. vzlatý Marta Mrázová.

Léta 1631 za purkmistra Daniele Peška položil Václav Pechanů na doplacení gruntu svého 10 g, a tak má grunt svůj zaplacený, na kterémžto žádný jinší nic nemá kromě on sám s manželkú a dítkami svými.

Léta 1676 dne 16 Januarij za purkmistra Jana Kavale a úřadu k němu přidaného paměť se činí kterak jsúce se roku 1663 podsedek Václava Pechana od Turka do gruntu spálený a Mikuláš, syn nebožtíka Václava Pechance takový podsedek na svůj náklad zase vystavil, a to s povolením všech bratrů a nápadníků, s kterými o všecken na něm nápad spokojen jest, a tak Mikuláš Pechanců má podsedek svůj zaplacený a očištěný, na němž žádný jiný nic nemá kromě on sám s manželkú a dítkami svými. Za dobré hospodářství, všech povinností spravování, zastavil rukojmě Václava Laudatíka a Mikuláše Manového.

Téhož léta a dne svrchu psaného Mikuláš Pechanec provedl, že nebožtík otec jeho odkúpil místo pro stodolu na obci, kterého na časy budúcí a věčně i s potomky svými bez překážky užívati měl, a tak Mikuláš Pechanec od žádného v tom překážku míti nemá.

Léta páně 1686 19 Augusti za purkmistra Jiříka Skočovského a ouřadu k němu přidaného Jan Pechanec podle poručenství otce svého ujal a uvázal se v dědictví otce svého, kteréž jemu před smrtí odkázal, se vším všudy příslušenstvím od starodávna i se zbytkem podsedkem za zaplacený a v ničem nezávadný ne kterémž žádný jiný nic nemá ani míti nemůže kromě on sám s manželkú a s dítkami svými. Za dobré hospodářství, podsedku neopuštění, všech povinností spravování zůstavil rukojmě osoby zejména tyto Danka Fúskového a Martina Laudatíka.

Léta páně 1699 dne 19 May za purkmistra Martina Vozgřilíka s ouřadem Jan Šikula kúpil podsedek od Jana Pechance se vším k němu od starodávna příslušenstvím (krom zbytka) za sumu čtyřiceti pět rýnských zlatých hned při zápisi složil hotových dvacet ryn., ostatní platit má na 4 léta počna od 1700 času svatého Mikuláše, po 6 zl. 15 kr. Za dobré hospodářství podstavil rukojmě zejména tyto Jana Bílečka, Jana Šimuníka

Jan Šikula dostatečně proukázal, že své področní peníze náležitě vyplatil, a tak má svůj podsedek zaplacený a očištěný sobě, manželce i dítkám svým.

Léta p. 1714 dne 25 Aprili za purkmistra Dobiáše Burše s přidanú radú Jan Šikula kúpil zahradu jménem Zbytek od Anny Špačkovej za hotových 19 zl. s tým vším právem a svobodú bez všelijakého platu jak ona vládla a užívala, kterúžto sobě, manželce a dědicům svým v tej svobodě pozůstavuje a zanechává k své líbezné vůli.

Jak si laskavý čtenář nepochybně povšiml, jedná se o záznamy postupně přidávané do knihy v průběhu celého jednoho století. Dovídáme se z nich, že náš nejstarší doložený předek Václav Pechan zvaný též Pechanec si na začátku třicetileté války koupil podsedek, neboli grunt velikosti přibližně čtvrt lánu, který během následujících 13 let splatil. Odhadneme-li, že kupoval grunt přibližně ve třicátem roce svého věku, vychází nám jeho narození kolem roku 1588, tedy v době, kdy byl císař Rudolf ještě mladý a při smyslech a magistr Kelley dorazil do Prahy. Rok 1588 je pouhý odhad; celkem s jistotou však můžeme říci, že se Václav narodil před rokem 1600, protože gruntu se mohl stěží ujmout tako osmnáctiletý mladík.

Za tureckého vpádu roku 1663 byl grunt vypálen a Václavův syn Mikuláš Pechanec ho musel znovu vystavět. Ze známých údajů nelze usoudit, zda byl Václav v roce 1663 ještě naživu, ani zda někdo z rodiny při tureckém drancování zahynul. Vzhledem k tomu, že v tehdejší době mívalo průměrné manželství přibližně deset dětí v průběhu dvaceti let, můžeme Mikulášův věk odhadnout jen velmi hrubě. Abychom měli aspoň nějakou představu, předpokládejme, že otci Václavovi bylo za tureckého vpádu asi sedmdesát a jeho synu Mikulášovi kolem čtyřicítky.

Mikuláš zemřel asi v roce 1686, tj. snad ve věku přes šedesát a grunt zdědil syn Jan, dejme tomu třiceti až čtyřicetiletý. Ten v něm s rodinou přebýval až do roku 1699, kdy ho mezi padesátkou a šedesátkou prodal Janu Šikulovi. Tím končí období pokryté gruntovními zápisy, ale naštěstí začíná období matriční. Jana Pechance a jeho ženu Rozinu totiž již nacházíme v nejstarších ročních extraktech z matrik, podle nichž se jim roku 1696 narodil syn Jan a o dva roky později dcera Veronika. Profese obyvatel se v gruntovních zápisech neuvádí, ale dá se předpokládat, že již v této době se Pechancovi kromě hospodaření na gruntu věnovali soukenictví.

Přísně vzato, nemáme žádný důkaz, že Jan a Rozina Pechancovi z matriky jsou totožní s rodinou Jana Pechance uvedenou v gruntovní knize. Na druhé straně ale v tomto období nebyli Pechancovi v Kloboukách tolik rozšířeni a riziko záměny je poměrně malé. V celém desetiletém období před rokem 1700 totiž nacházíme v matrice jen jedinou rodinu Pechancovu, a sice právě Jana a Rozinu. Jejich děti se narodily právě v období, kdy Jan Pechanec uvedený v gruntovní knize převzal po otci grunt a lze tedy očekávat, že na něm hospodařil a měl děti. Kdo jiný by se tedy měl vyskytovat v matrice jako otec? Můj pocit z celkového pohledu do matrik a městských knih je ten, že přes zmiňované bratry Mikuláše Pechance se rod Pechanců před rokem 1700 udržoval v jediné linii. Jinými slovy, v celých Kloboukách možná v té době žil jediný Pechanec, jakkoli se to z dnešního hlediska může zdát neuvěřitelné. Považuji tedy za dostatečně prokázané, že rodová linie popsaná v gruntovní knize pokračuje identifikovanými zápisy v matrikách.

Znamená to, že jsme schopni sledovat historii této rodiny po hvězdných dvanáct generací, což je můj absolutní osobní rekord, který překonává i ty nejdivočejší původní představy zejména ve světle ubohého stavu klobouckých matrik. Můžeme tedy konstatovat, že Pechancovi žili v Klouboukách již před třicetiletou válkou a patří mezi nejstarousedlejší rodiny, protože je ve městě nacházíme od samého počátku dochované evidence obyvatelstva.

Jan Pechanec mladší zažil kurucký vpád ve věku sedmi let. Svá chlapecká léta tedy nejspíš strávil jako uprchlík v lesích nad Tichovem. Těžko říci, zda v tomto období trpěl. Děti jsou přizpůsobivé a nemají takové obavy z nejisté budoucnosti jako dospělí. Je docela dobře možné, že v dospělosti vzpomínal na krásné časy, kdy se schovával s kamarády mezi stromy a hlídal ovce na pasekách podobně, jako dnešní pamětníci vzpomínají na idylicky dobrodružné dětství za druhé světové války. Když se ve svých čtrnácti letech vrátil do města, stěží to vnímal jako jednoznačný návrat domů. Roku 1715 se ve svých devatenácti letech oženil Annou. V tom období se zrovna na faře rozmohl nešvar, že se neuvádělo příjmení nevěsty. Matrikáři se soustřeďovali na údaje podstatné z dobově církevního hlediska. Víme tedy, kdy byly ohlášky, v který den se snoubenci vyzpovídali a kdy byli oddáni, ale u nevěsty se údaj omezuje na křestní jméno. Naštěstí máme kromě matrik k dispozici i gruntovní knihy, kde se dovídáme, že Jan Pechanec byl zetěm purkmistra Tobiáše Bureše, jehož dům roku 1722 zdědil s tou výminkou, že se postará o tchýni Annu Burešovou. To, že byl Jan zetěm purkmistra nám ještě jednou nepřímo potvrzuje, že pochází z rodiny držitelů gruntu popsané výše. Purkmistr by stěží dal dceru někomu z pobočné linie podruhů.

Rok po svatbě se Janovi a Anně narodil syn Tobiáš, který se oženil někdy před rokem 1740 se Zuzanou. Tím se trefil zrovna do třináctiletého období scházejícího v matrice, které efektivně vyeliminovalo téměř celou jednu generaci nevěst. Jelikož ale naši předkové patřili ke smetánce města a vlastnili prestižní nemovitosti, gruntovní knihy opět nezklamaly. Z nich se dovídáme, že roku 1739 se uskutečnila poměrně unikátní transakce. Jan Pechanec prodal svůj dům faráři oujezdskému Janu Josefu Šomaníkovi, který jej obratem daroval své vnučce (rozuměj asi praneteři) Zuzaně Ondřejíkové. Kuriózní na tom bylo, že obdarovaná byla manželkou Tobiáše Pechance, a tedy snachou prodávajícího. Jan Pechanec na gruntu zůstal jako výměnkář.

Za normálních okolností by Jan Pechanec odešel na výminek a jeho syn by si dům takzvaně koupil, tj. vyplatil by sourozence a zaplatil by nějakou částku přímo otci na pojištění jeho živobytí. Kdyby se pak o otce dobře staral, měl by naději, že otec nebude mít potřebu tyto peníze utratit a zanechá mu je jako dědictví. V tomto případě však peníze pro otce za odstoupení gruntu poskytl mladým manželům příbuzný nevěsty a z výtěžku hospodářství se pak zdá se vyplácely její sestry. Dědický podíl sourozenců ženicha se zřejmě zajišťoval jiným způsobem. Grunt pak byl z právního hlediska vnesen do manželství nevěstou, což mělo nejspíš ten důsledek, že kdyby se Tobiáš Pechanec podruhé oženil, dědické právo by měly jen děti z prvního manželství.

Kdo nechce pronikat do složitostí feudální majetkové držby, vezme si z předchozích odstavců tolik, že Tobiáš Pechanec se oženil s nejvyšší pravděpodobností roku 1739 a jeho nevěstou byla Zuzana Ondřejíková.

V roce 1761 se Tobiáš Pechanec stal purkmistrem. Jednalo se o funkci udělovanou nejspíš na rok, takže funkční období mohlo být značně roztříštěné. Bedřich Havlíček v článku 600 let městských práv Valašských Klobouk uvádí, že ze všech purkmistrů XVIII. století úřadoval Tobiáš Pechanec nejčastěji, a sice v letech 1761 až 1765 a 1769.

Chybějící ročníky matriky tedy nepřetrhly kontinuitu a dál už je historie rodu dokonale podchycená: Tobiáš a Zuzana měli po roce 1740 deset dětí, mezi nimi roku 1747 syna Jana. Ten se oženil v roce 1774 se soukenickou dcerou Veronikou Fúskovou. Šestým z jejich osmi dětí byl opět Jan narozený roku 1784. Oženil se roku 1807 s Kateřinou Šerou a za tři roky měli syna Františka. V tomtéž období figuruje v městské radě jiný František Pechanec, jehož příbuzenské vztahy jsem nezkoumal. Náš František měl svatbu v roce 1839 s Terezií Pivečkovou. Jeho syn Jan narozený roku 1844 měl v roce 1879 se svou ženou Kateřinou Tomaštíkovou syna Josefa, mého pradědečka. Během uplynulých dvou staletí se rodina rozšířila do té míry, že když po roce 1900 zašel člověk v Kloboukách do hopody, u stolu tam hráli karty čtyři Josefe Pechance.

Všichni až doposud zmínění Pechanci byli pokud je známo soukeníci. Josef Pechanec byl první, kdo z této řady vybočil a stal se pekařem. V roce 1904 se oženil s Annou Hornou. Měli spolu tři děti a žili zřejmě šťastně, protože prababička na svého manžela vždy vzpomínala ráda. Žádné konkrétní příhody o něm ale nevyprávěla. Snad jen to, že trávil většinu času v pekárně a vypil hodně piva, což ovšem nebyl projev alkoholismu nýbrž zvyk všech pekařů, kteří pracují v horkém prostředí.

Pekař Pechanec ale musel narukovat do první světové války a již roku 1914 padl někde v bažinách v Haliči, kde je pohřben ve společném hrobě. O jeho konci zanechal zprávu můj děda.

Rok 1914. Válka.
Legální zabíjení nevinných lidí. Evropská jatka.
Na východní frontě v Haliči v prostoru města Krasnika na Visle se počátkem války odbývaly urputné boje.
V předvečer bitvy.
U oplocené zahrádky stojí čtyři vojáci v rakouských uniformách. Náš otec, jeho rodáci, Josef Mňačko, Ferdinand Pohořelý a jeden ze sousední vesnice. Pokuřují, mluví o různých věcech, hlavně vzpomínají na rodiny, na domov. Hovoří se též v stísněné náladě o nastávající bitvě. Před rozchodem náš otec vytáhne z kapsy hodinky, malovanou fajku porcelánku, nůž a jiné osobní rekvizity, přistupuje od muže k muži a podává jim své věci: To si vem odemne na památku, ty si vezmi toto, dalšímu dává ono a říká: to máte upomínky na mne a který se vrátíte domů vyřiďte poslední pozdrav mé ženě a mým dětem, zítra se nevrátím.
Kamarádi odmítají dárky, smějí se, nakonec přechází do vážného tónu a nabádají ho k rozvaze, aby neblbnul cože ho to najednou chytlo. Otec odpovídá: žádné zbytečné řeči, cítím to, vidím obcházet smrt.
Za časného rána 18. listopadu byl zahájen útok na nějaký malý strategický vršek. Útok byl odražen. Po několika hodinách odpočinku podniknut nový útok se stejným výsledkem. A konečně před večerem byl nařízen další útok s rozkazem onen vršek za každou cenu dobýt. Však i tento pokus byl neúspěšný, útok byl s velkými ztrátami odražen.
S této třetí akce se otec nevrátil. A nevrátil se také mladý, ctižádostivý poručík, který chtěje být mužstvu příkladem hnal se se svými vojáky kupředu, když ho zasáhla zbloudilá, smrtící kulka se zadu. Prý je do toho pekla hnal zbytečně bez naprosté vyhlídky na úspěch. Na druhý den nastal na tomto úseku fronty klid. Rusové se z tohoto úseku stáhli a zaujali nové pozice. A hrdinná rakouskouherská armáda obsadila tento strategicky "veledůležitý" kopeček bez boje. Snažili se vyhledat své raněné a mrtvé kamarády. Nenalezli však nic jen dělostřeleckou přípravou opálené pahýly stromů a ohořelou trávu místy promísenou rudě zbarveným sněhem. A našli čerstvě zasypanou jámu.

Tolik z vyprávění jednoho z účastníků.

Úřední zprávy o smrti otce nebylo. Úkolu zjistit něco o jeho osudu se ochotně ujal tehdejší přednosta okresního soudu Dr. Švejda. Přes veškeré vynaložené úsilí nepodařilo se mu za celé čtyři roky trvání války ani od nejvyšších vojenských úřadů získat jakoukoliv zprávu. Otec byl zařazen do rubriky nezvěstných.
Těsně po válce byli oni dva rodáci předvoláni k soudu, aby přísežně potvrdili otcovu smrt. Jestli přisahali jako katolíci věřící v jeho smrt, nebo přisahali proto, aby se urychlilo řízení k přiznání vdovského důchodu válečné vdově, zůstalo jejich tajemstvím. Úřední formalitě bylo učiněno zadost, otec byl prohlášen za mrtvého, fakticky však zůstal nadále a trvale nezvěstným.

Rodina pak žila v extrémní chudobě, zejména do konce války. Podpora byla velmi malá (3 zlaté), pomáhala jim teta Rafajová. Jako ostatní Klobučané nosili zboží na Slovensko na výměnu za jídlo. Přesto prababička úspěšně vychovala své tři děti - Frantu, Lídu a Jožina, mého dědu. Mimo jiné i proto si jí ve městě vážili. Byla to výrazná osobnost, velmi tradiční, pobožná a hrdá, ale i čiperná a veselá. Dodržovala staré zvyky, dělala vnoučatům Mikuláše a Lucu (valašské strašidlo v prostěradle), vyráběla z těsta pletené pajduláky, znala pohádky a písničky a pravidelně pořádala dýchánky starých paní. Tam celé odpoledne u bábovky a kávy vzpomínaly na staré časy, na válku, divadlo a byla tam vždy spousta veselého jekotu a hvízdotu, ale vždy měly i blízko k pláči, když vzpomněly na někoho, kdo padl ve válce nebo jinou smutnou událost. Její děti se o ní vždy vyjadřovaly uctivě po valašsku: "Babička povídali" a dokonce jí snad i po starosvětsku vykaly. Se svými pražskými snachami si prababička nikdy neporozuměla. Z jejího hlediska byly zkažené a ona z jejich hlediska venkovanka. Byla příliš hrdá na to, aby se vnucovala příbuzným, kteří ji přehlíželi. Nutno ovšem podotknout, že pravdu měla prababička, která prošla životem bez ztráty desítky.

Její tři děti začínaly v extrémní chudobě, ale úspěšně se protloukly. Lze to chápat jako jakousi ilustraci toho, že sociální kapitál, který si člověk přináší do života hraje nakonec významnější úlohu než hmotné prostředky. Synové pekaře Pechance byli svým původem předurčeni k tomu, aby se z nich stali drobní živnostníci a také se tak stalo bez ohledu na to, že jejich počátační majetek byl stejně zanedbatelný jako dejme tomu u dělnické chudiny. Strýc Franta pracoval nejprve u dráhy jako mzdový účetní při stavbě mostu u Klobouk, pak zřejmě dělal obchodního příručího na různých místech v republice a nakonec odešel do Prahy, kde si v Podolí otevřel železářství. Jeho žena Věra pocházela z Jihlavy, ale pracovala v Praze. Měli spolu tři dcery - mé pražské tety Věru, Soňu a Jiřinu.

Můj děda se vyučil u obchodníka s textilem, protože ten jediný byl ochoten vzít ho do učení zadarmo. Potom také pracoval v různých městech jako příručí. Nakonec si sourozenci společně pořídili domek v Nádražní ulici, kde děda prodával a jeho sestra Lída pro něj šila. Navíc chodila jako švadlena do bohatých rodin, kde pobyla třeba 14 dní a za stravu a peníze tam opravila a ušila, co bylo potřeba. Později si děda koupil dům na náměstí, kde si otevřel textilní obchod U Sábů. Vzhledem k počtu Pechanců v Kloboukách se totiž našim Pechancům říkalo Sábovi podle prapředka krejčího Jana Sáby, či spíše podle domu, který rodině prostřednictvím babičky Sábové připadl. Nový dědův domek byl přízemní, ale děda měl v úmyslu hodit ho na patro, či snad dokonce zcela znovu vystavět a vybudovat v něm menší obchodní dům odpovídající svou velikostí městu. Tento plán se vzhledem k politické situaci částečně uskutečnil až po roce 1990, kdy nový majitel dům zboural a na místě postavil výstavnou budovu řeznictví.

V domě v Nádražní ulici zůstala bydlet Lída se svým manželem Janem Huskem. Po svatbě mého dědy se tam přesunula i prababička a jejich nejstarší dcera Emilka, které dříve bydlely u dědy na náměstí. Prababička si ovšem vařila sama, protože nepovažovala za dobré mít společnou domácnost s mladými. Celý život byla velmi zdravá a dožila se osmdesáti let. Zemřela roku 1960. Pověsti o tom, že prababička v mládí pobývala jako služebná ve Vídni, mi nikdo nedokázal potvrdit ani vyvrátit, ale považuji je za málo pravděpodobné, protože rodina Horných byla v době jejího mládí poměrně dobře situovaná.

Můj děda byl do 36 let svobodný a přezdívalo se mu okresní ženich. Pokud lze soudit z fotografií, užíval si života a kamarádů a nechyběl na žádné společenské události. Oblíbil si svou neteř Emilku, o polední pauze s ní chodíval po náměstí, kupoval jí pomeranče a nedal na ni dopustit. Stýkal se s blíže neurčenou Vlastičkou z Prostějova a měli se brát. V roce 1943 se ale vydal na svatbu svého bratra, strýce Franty, do Prahy. Přivezl si odtamtud dvacetiletou Pražačku a po zbytek života toho trpce litoval. Moje babička Emilie Kyselková se vdávala proto, aby nemusela do rajchu a každému soudnému člověku bylo již v té době jasné, že to nemůže skončit dobře. Svatba se konala v Kloboukách a matka nevěsty na ni vůbec nepřijela, protože s ní nesouhlasila.

Nebudu zde popisovat peripetie tohoto manželství. Omezím se na konstatování, že rozvod byl po dvaceti letech pro všechny zúčastněné vysvobozením. Děda se stáhl do sebe a byl šťastný snad jen u karet v hospodě nebo na honu v lese. Definitivní ránu mu zasadili komunisti, když mu znárodnili obchod. Dokonce i pro jeho vlastní dcery je zvláštní představa, že na něj někdo vzpomíná jako na milého a veselého strýce Jožina.

Rodů, které držely grunt nepřetržitě po celé sedmnácté století a které tedy můžeme snadno sledovat tak hluboko do minulosti není zase tak moc. V našem příbuzenstvu mezi ně patří ještě rod Pivečků, jehož praotec Jan Pivko zemřel roku 1628 a zanechal podsedek svému synu Matějovi. Ten ho během čtrnácti let splatil. Zemřel zřejmě předčasně někdy před rokem 1665, možná v souvislosti s tureckým vpádem, a zanechal po sobě vdovu Annu a několik sirotků. Anna se podruhé provdala právě roku 1665 za Daniela Šimoníka, který její sirotky přijal za vlastní. Během jedenácti let však Anna ovdověla podruhé a roku 1676 předala grunt synu Štěpánu Pivečkovi, který při té příležitosti vyplatil spoludědice, mimo jiné nejmladšího bratra Matěje. Štěpán však zemřel během pouhých pěti let, tentokrát možná pro změnu v souvislosti s vpádem Tökölyho povstalců, protože již v roce 1681 jeho vdova Rozina odprodala grunt Matěji Pivečkovi. Není pravděpodobné, že by Matěj byl Štěpánovým synem, protože gruntovní kniha by v tomto případě příbuzenský vztah zmínila a zároveň by uvedla výši jeho dědického podílu, nemluvě o tom, že by se pak na tomto gruntu vystřídalo podezřele mnoho generací. Jelikož je transakce uvedena jako běžný kup, neměl Matěj zřejmě na grunt žádný dědický ani přednostní nárok kromě přání, aby grunt zůstal v rodině. Domnívám se tedy, že Matěj byl výše zmiňovaným nejmladším bratrem Štěpána Pivečky, který byl pochopitelně na gruntu přirozeným nástupcem, ale jehož dědický podíl již Štěpán v plné výši vyplatil. Členům rodiny Pivečkovy však nebyl dopřán dlouhý život. Již v roce 1693 se jako držitelka gruntu uvádí Dorota Pivečková, která ho roku 1715 předala svému synu Františkovi. František je výslovně uveden jako pozůstalý syn po zemřelém Matěji Pivečkovi. Františkovi bylo konečně dopřáno dožít se vysokého věku. Zemřel až v roce 1751 a zanechal grunt synu Matějovi (kolikátému už ?), který kromě polního hospodářství provozoval i ševcovské řemeslo. Švec Matěj je první, u koho v současnosti známe bližší údaje o manželce. Stala se jí v roce 1750 Anna Baránková, která již před tím byla provdaná za Václava Šimoníka, ale ovdověla záhy po svatbě. Po Matějově smrti přešel grunt roku 1781 na syna Martina. Ten byl dle dobrého klobouckého zvyku soukeníkem a pět let nato se oženil s Terezou, dcerou klobouckého šenkýře Šimona Hluška, původem ze Lhotky. Jeho syn soukeník František Pivečka se oženil roku 1809 s Terezií Böhmovou. Jejich dcera Terezie se roku 1839 provdala za Františka Pechance, čímž opouštíme rod Pivečků a napojujeme se na linii popsanou v předcházející kapitole.

Pivečkovy tedy také dokážeme sledovat po dvanáct generací, čímž vyrovnáváme pechancovský rekord. Jelikož neznáme věk, kterého se dožili zakladatelé rodů Václav Pechan a Jan Pivko, nelze určit, kdo z nich se narodil dřív. Poněvadž ale Jan Pivko zanechal roku 1628 syna Matěje dostatečně starého, aby se ujal gruntu, a dceru Kateřinu, na jejíž odkojení byl určen dědický podíl, bylo mu nejspíš čtyřicet až padesát let. To klade jeho narození přibližně do stejného období, jako se narodil Václav Pechan.

Martin Pivečka a Terezie Hlušková měli kromě našeho Františka i syna Ondřeje, jehož syn Josef si roku 1860 otevřel koželužnu ve Slavičíně. Z této větve pochází náš současník Jan Pivečka, spolupracovník Tomáše Bati a "druhý nejslavnější švec na světě". Nedávno oslavil osmdesáté narozeniny a je stále činný mimo jiné v rámci zlínské Nadace Jana Pivečky.

Prababička Anna Horná a její sestra Jana provdaná Smolíková pocházely z druhého manželství postřihovače Františka Horného a narodily se mu po šedesátce. Někteří jejich sourozenci z prvního manželství tedy byli až o 40 let starší. Tím došlo k úplnému zmatení generací, neboť vzhledem k všeobecné příbuzenské provázanosti klobouckého obyvatelstva je například František Horný mým prapradědečkem prostřednictvím prababičky Anny a zároveň mým praprapraprastrýcem prostřednictvím pradědečka Josefa, neboť jeho sestra Františka Horná byla matkou výše zmíňené Kateřiny Tomaštíkové provdané za Jana Pechance. Matka Františka Horného Františka Böhmová je tedy přes svého syna mou prapraprababičkou, ale prostřednictvím své dcery mou praprapraprababičkou. Zároveň je ale mou praprapraprapratetou, protože její sestra Terezie byla matkou Terezie Pivečkové provdané roku 1839 za Františka Pechance. To ovšem znamená, že matka Františky Böhmové Kateřina Tomaštíková je jednak mou praprapraprababičkou, jednak dvěma různými způsoby mou prapraprapraprababičkou, ale zároveň také mou prapraprapraprapratetou, protože její bratr Tobiáš byl pradědečkem již vícekrát zmíněné Kateřiny Tomaštíkové provdané za Jana Pechance. Otec Kateřiny Tomaštíkové Tobiáš je tedy mým předkem čtyřmi různými způsoby, protože byl samozřejmě i otcem jejího bratra Tobiáše mladšího. Doufám, že teď je to všem zcela jasné.

Tento jev zvaný ztráta předků dříve či později zákonitě nastane v každém rodokmenu (ve vývodu pruského krále Fridricha Velikého vystupuje například císař Ludvík Bavor dokonce na 166 místech!). V případě izolovaného městečka jako jsou Klobouky je ale obzvláště dobře patrný. Neznamená to nutně, že by v Kloboukách bylo víc příbuzenských sňatků než kdekoli jinde, ale všechno je to soustředěno v jedné matrice a tudíž dobře vysledovatelné. Tak lze nalézt několik sňatků mezi předky z rodů Horných a Pechanců, z čehož je vidět, že na začátku uvedené rozdělení na větev soukenickou a řemeslnickou je pouhým zjednodušením zavedeným pro přehlednost.

O životě rodiny Horných v minulém století jsme již bezprostředněji zpraveni ze zápisků mého dědy:

Oheň

Z autentického vyprávění mojí matky.

Dříve než započnu vyprávění o vlastním požáru, chci uvést některé okolnosti, které měly s tímto neštěstím určitou souvislost. Moje babička rozená Anna Sábová z rodu Jana Sáby, krejčího ve Val. Kloboukách byla podruhé provdána za Františka Horného, soukeníka a postřihovače ve Val. Kloboukách. Z tohoto manželství vzešly dvě dcery, starší Jana a moje matka Anna. Vlastnili dvě místa, domek č.p. 32 v Zástodolí s velkou zahradou, polmi a lesy. V tomto domě rodina bydlela a moje maminka se tam také narodila. Druhý dům č.p. 257 byl v Potečské ulici (nyní Čsl. arm.). Dům byl zděný na tehdejší dobu prostorný a výstavnější než jiné převážně dřevěné. Široká brána jej rozdělovala na dva obytné prostory. Z pohledu z ulice byl na pravé straně větší pokoj bez příslušenství, který sloužil jako asyl pro řemeslnické vandrovníky a tuláky té doby, kde jim bylo na noc poskytováno přístřeší (vandrovňa). Na straně levé byl velký pokoj, menší pokoj, kuchyně a komora. Tehdy se ještě nebudovaly v občanských domech na venkově koupelny ani specielní oddělení pro špíže. Menší místnost s kuchyní obývala teta Jana se svým manželem Antošem Smolíkem, ve velkém pokoji bydlela židovka Löwingerová, které vykupovala hadry a kosti, na prostranném dvoře a přilehlých kůlnách měla sklad.

Žil toho času v blízké vesnici Lipině člověk, který měl na práci obě ruce levé, živil se krátkodobými sezonními pracemi převáženě však žebrotou. Při jedné žebravé pochůzce Zástodolím ho jeden hospodář z domu vyhnal a poštval na něj psa. Tulák pokousán psem s roztrhanými kalhotami utíkal co mu nohy stačily, zbaviv se psa zastavil se na konci zahrady, pohrozil zaťatou pěstí a zvolal: "počkej, počkej však já ti to oplatím, já ti sakra zatopím". Skutečně se následující noci přikradl s pevným úmyslem se pomstít, ale omylem zapálil stodolu naší babičky od níž chytly chlévy, kůlny i šindelem kryté obytné stavení. Všechno shořelo. K pojištění nebylo tenkrát ještě mezi prostým lidem důvěry a v mnoha případech nebylo ani peněz na placení pojistné premie. V tomto neštěstí nebylo jiného řešení než vyklidit z domu č.257 nájemníky a nastěhovat se tam, což se také stalo.

Běh života se nezastavuje, léta ubíhají a tak se také přiblížil rok 1896 s ním parný červencový den. Doba obilní sklizně, většina obyvatel městečka byla na polích, doma zůstali jen staří, nemocní, děti a ty ženy, které měly za povinnost připravit pro dělný lid jídlo. Ulice byly takřka liduprázdné, semtam přešel člověk jenž neměl práci na poli, byli to většinou zaměstnanci úřadů nebo obchodů. Ten parný den zasvěcený svátku Sv. Anny profoukaný prudkým, horkým, jižním větrem vykonal své dílo. Moje matka tehdy šestnáctiletá dívka se rozhodla využít dopoledního topení k tomu, že si vyžehlí šaty, klobucký kroj a připraví na anenský večírek, který se měl konat téhož nebo příštího večera v hostinci u Egerů. Mělo to být její první vystoupení na veřejné tancovačce. Nebylo v té době elektriky, nebylo elektrických žehliček. Naplnila tedy žehličku řeřavým uhlím a jala se v kuchyni žehlit. Když byla v nejlepším uslyšela pojednou přes otevřené dveře i bránu pronikavý mužský výkřik: Hoří ! ! Drže v levé ruce rozžehlené rukávce, v pravé žehličku vyběhla okamžitě na ulici a rozhlížela se kde hoří. Neznámý muž na ni zavolal: "Bože děvčico co čumíž, cožpak nevidíš ža ti hoří střecha nad hlavou".

Nastala panika. Ženy babička, teta Jana a moje matka počaly bezhlavě vynášet z domu co jim přišlo pod ruku i naprosto nepotřebné věci na zahradu. Mezitím se oheň začal rozšiřovat. Byl podporován v ten den mimořádně silným jižním větrem, proto brzy nabyl velkých rozměrů a nebylo jej možno lokalizovat. První hořící šindele začaly dopadat na domy stojící na protější straně ulice. Byly to dva domy zemědělce Matyáše kde se říkalo po přeslici u Šeráků, zemědělská usedlost Masařova, pak těsně k našemu domu přiléhající dům myslivna o níž bude ještě slovo níže. Tyto usedlosti zhořely do základů. Živel podněcován větrem počal řádit s celou svou intenzitou a zuřivostí. Od Masařových a Matyášových stodol chytly těsně sousedící hospodářské budovy na náměstí, Bařinkovy (Frantěna), obchodní dům Horný (nyní Kovomat), obchod oděvy Ludikovského, obchod smíšeným zbožím p. Koziela, (nynější květinářství) který měl ve sklepě uskladněny hořlaviny jako petrolej, benzin, den. líh, nádoby s alkoholy a pod. Byly vážné obavy z výbuchu, proto byly přístupy do sklepa ucpány hnojem. Mezitím se situace obrátila ještě k horšímu. Působení větru bylo nyní podporováno samotným ohněm a počaly se tvořit točivé víry, hořící šindele a třísky byly zanášeny všemi směry až do vzdálenosti několika set metrů. Tak se vznítil obchodní dům Löwiho a část Potečské ulice a Sychrova. Byly ohroženy též budovy kostela a fary však podařilo se v těch místech požár lokalizovat že zůstaly ušetřeny. Taktéž byla uchráněna starobylá radnice stojící uprostřed náměstí. Nejvíce postiženy byly Staré město, Potečská ulice, Náměstí, Brumovská ulice (nyní Rudé Armády) část Sychrova. Ušetřeny zůstaly jen místa za větrem, Žaboškřeky, Zástodolí, Sbořisko a v postižených místech ojedinělá zákoutí.
Byly případy že obětaví příslušníci požárního sboru, kteří s nasazením svého zdraví a života pomáhali lokalizovat oheň v místech v epicentru se po návratu domů neshledali se svými domovy. Setkali se pouze s rodinou lkající nad spáleništěm. Sjelo se desítky požárních sborů z blízkého i vzdáleného okolí převážně s ručními stříkačkami. Bohužel situace byla tak kritická, že některé sbory nemohly vůbec zasáhnout. Projevil se naprostý nedostatek vody a k některým sídlištím byl vůbec zamezen přístup, ohnivé jazyky se plazily po zemi, hořel silniční prach, hořely kameny rozpálené žhavým sluncem. Využilo se každé dané možnosti. Ku příkladu na náměstí v místech kde je nyní kancelář ČSAD a Svazarm stál pivovar. Všechny padesátihektolitrové sudy naplnění várkou piva byly vyčerpány, hasilo se pivem.
Bilance požáru byla strašná. Lehlo popelem 246 domů a oheň si vyžádal též dva lidské životy. Na starém městě v domě paní Kočičkové č. 162 zahynul nějaký úředník, který byl nemohoucí a bylo na něj zapomenuto. Byl nalezen v pozici při čtení knihy pří čemž kniha zůstala neporušená na stolku, byla zakryta jeho zadušeným a ohořelým tělem. V druhém případě to byla nemocná žena z okrajového domku. Byla vynešena v improvizovaném lůžku na mez mezi obilím. Obilí v těch místech zhořelo a ona s ním. Oheň řádil od poledních hodin v plné své žravosti a zuřivosti až do noci a k ránu příštího dne dohoříval. V nejkratším možném čase byly z nejbližších vojenských posádek Brno, Uh. Hradiště, Kroměříž, Nový Jičín vyslána pomocná družstva, která přivezla stany a potraviny. A nastala nová výstavba města s pálených cihel a s taškovou krytinou.

V příštích dnech nastalo vyšetřování o vzniku požáru. Moje matka se dostala na nějakou dobu do velmi nezáviděníhodné situace. Byla asi oním neznámým mužem, který způsobil první poplach nezodpovědně nařčena se založení ohně, když při vyběhnutí z domu spatřil v její ruce rozehřátou žehličku. Toto podezření se velmi rychle, ještě tentýž den ujalo mezi nejbližšími sousedy. Tak se stalo, že jedna s postižených sousedek rozezlena nazvala moji matku žhářkou a nebylo natom dosti, chtěla se ještě pomstít. Ještě tentýž večer vzala do rukou doutnající poleno, přešla tajně fortnou a zadem do našeho dvora s úmyslem zapálit ještě zbytky ohořelých kůlen a stodoly. Nepodařilo se jí to jen díky ostražitosti domácích, kteří v tu noc hlídkovali. Nebyla udána. Jeden z hlídkujících jí řekl: "ale Fraňo, Fraňo co hodláš učinit, či víš jistě že to ta dcerka zapálila? A i kdyby, což pak je toho neštěstí ještě málo. Chodíš ke zpovědi, znáš přikázání Boží a víš jak se máš chovat. Jdi domů a modli se".
Moje matka měla co dělat, aby se z nařčení dostala a stalo se tak až po svědeckém prokázání pádných důkazů. Oheň vznikl na střeše. Bylo jasně prokázáno, že na střeše ani na půdě nežehlila, žehlila v kuchyni, která byla od půdy oddělena širokou branou, vchod na půdu byl zajištěn železnými dveřmi , které byly zavřeny a schody na půdu byly kamenné. A konečně kdyby se chytlo něco přímo v kuchyni musela by to okamžitě zpozorovat a oheň zlikvidovat. Další věrohodný důkaz byl: dům byl s pálených cihel, půda vymazaná maltou takže strop neprohořel shořela pouze střecha a uvnitř domu nebylo nalezené ohořelé ani pírko.
Při dalším vyšetřování se zjistilo následující - těsně u postranní zdi babiččina domu stál obecní dům, myslivna o níž už byla zmínka. Dům byl po ohni restaurován a stojí na svém místě dosud. Revírníkova žena byla tuhá němka a ráda si jako i jiné ženy semtam poklevetila. Toho dne byla rovněž zaměstnána klepy se sousedkou. Najednou se tak říkajíc utrhla a řekla: "šmarjá pude poledno moja pantáta pude pšijít k opědu a já tosut nevažit, musím utekat pšipravit opěd". S těmi slovy odběhla a chtějíc mít oběd rychle hotový naložila celá polena na ohniště. Nebylo tenkrát kachlových sporáků, topilo se na tak zvaném kůtku, otevřeném to ohništi a hrnce se stavěly nad ohniště na kovové trojnožky. Jejím prudkým zatopením chytly v komíně saze a hořící mračno sazí dopadlo hnáno větrem na střechu domů naší babičky. Tak vznikl požár, který přivedl stovky lidí na mizinu. Byla usvědčena a sama se k tomu doznala vyšetřovacím orgánům. Případ nebyl kvalifikován jako úmyslný zločin, nýbrž jako nešťastná náhoda. Nevím jestli ji stihl nějaký trest. Jisto však je, že se nesměla objevit na ulici. Děti i dospělí při jejím spatření volali a pokřikovali: "vidíš to je ona, palička co zapálila". Revírník to trpce snášel, zažádal si o přeložení a zakrátko byl přeložen neznámo kam.

Odhodlal jsem se k zaznamenání pro naše město historického případu až po uslyšení jiné fámy, že požár založila služka z protějšího domu neopatrným zacházením s ohněm nebo žehličkou. To je holý výmysl a nesmysl už proto, že dům babičky hořel první, protější domy byly zachváceny ohněm až po dopadu hořících šindelů. Dokonce se říkalo, že ona služka zato odseděla 20 let a že se k činu přiznala až na smrtelné posteli, což je další vyložený nesmysl, odporuje to logice. Byla-li odsouzena na základě svědecky prokázané viny vyšlo by to stejně ve známost, neměla důvodu to zatajovat a čekat až na smrtelné lůžko. Zadruhé byl-li případ brán jako nešťastná náhoda nemohl by vinník nikdy a v žádném státě býti za to odsouzen k dvacetiletému žaláři. Mám za to, že tato fáma je výplodem nějakého chorého mozku, nebo se některé žena sama chtěla stát zajímavou. Jsem plně přesvědčen o tom, že když jsem požádal svoji matku o vylíčení této tragedie, že mi vlastní matka nevykládala nepravdu. Kronika dobrov. hasičského sboru ve Val. Kloboukách uvádí jasně kde požár vznikl.

Po tomto velkém požáru pro babičku to druhém katastrofálním neštěstí byla babička patrně přimněna odprodat dům č.p.32 i se zahradou a pozemky, aby zničený dům mohl býti opraven a uzpůsoben dalšímu bydlení. Novým majitelem usedlosti v Zástodolí se stala rodina Vybíralíkova.

V roku 1914 se do babiččina domu č. 257 přiženil stavitel František Rafaja. Tento později dům přestavěl na patrový, tak jak jej vidíme dnes a převzal jej do svého vlastnictví spolu s manželkou Bertou dcerou tety Jany Smolíkové. Po smrti manželů Rafajových převzal dědictví jejich syn žijící mimo rodné město, takže dům přestal míti prakticky aktivního hospodáře a v roku 1975 byl dům prodán do majetku cizích lidí.

Tak jako lidé i mrtvé věci mají své osudy. Citové vztahy se u člověka projevují i vůči věcem neživým, hlavně však k milému a příjemnému prostředí. V tom domě jsem prožil větší část svého dětství a mohu říct, že mnoho nejkrásnějších chvil svého života. Zvláště v době prázdnin, když se nás u babičky sešlo celé hejno vnuků a vnuček bývalo v chalupě veselo a radostně. Většinu času jsme trávili při hrách na zahradě a způsobovali škody na nedozrátém ovoci. Jsou to příjemné a nezapomenutelné vzpomínky. Později, když jsme měl příležitost přečíst Babičku neostýchal jsem se svoje prožité dětství přirovnávat k vnukům z nesmrtelného díla Boženy Němcové.

Děda si ze svého dětství pamatoval i na svou babičku Annu Sábovou narozenou roku 1839. Zanechal o ní toto svědectví:

V mých osmi letech poslala mne matka v den sv. Anny gratulovat k svátku babičce. Po odbytí této malé ceremonie mi babička řekla: nechoď domů poobědváš se mnou a počkáš na matku. Asi ve čtyři hodiny odpoledne se matka dostavila. Ženy včetně tetičky Jeny s níž babička bydlela zasedly ke kávě a zákuskům a bavily se o všedních běžných věcech. Babička živě diskutovala a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl u ní projevit nějaký příznak únavy, deprese, duševní úchylka, nemoc, nebo něco podobného. Pojednou z ničeho nic řekla:
Děvčata já už nebudu, připravte mi čisté prádlo, čisté povleky na peřiny a zavolejte k mému zaopatření kněze. Chci umřít v čistém na těle i na duchu. Hromíčky jsou v kosně a stojany vypůjčte naproti u sousedů. Sestry na sebe udiveně pohlédly a daly se do smíchu, cože to má babička za nápady. Když odmítly jít pro podstavce babička se po chvíli vytratila a přinesla jej sama. Sestry pochopily, že vrtoch babiččin zachází do tuhého. Aby ji uklidnily zařídily všechno podle jejího přání. Kněz se dostavil před večerem. Po udělení svátosti posledního pomazání mne maminka vyzvala k odchodu domů. Babička se s námi nějak tklivě řekl bych předsmrtně neloučila. Řekla pouze: jděte děti nevyprovodím vás, zůstanu už ležet. A jaké to bylo překvapení, když mezi jednou a druhou hodinou v noci přiběhla tetička Jena vzbudit matku se sdělením že babička je mrtva. Podle vyprávění tety Jeny usnula asi v devět hodin klidně a normálně jako každý jiný den. A v ten večer usnula navždycky.

Některý čtenář se asi nad tímto vyprávěním usměje. Od té doby uplynulo 60 let. Obě svědkyně dávno opustily tento svět. To ale ničeho neubírá na skutečnosti a pravdě tohoto příběhu. Zůstal jsem sám jediný svědek a zaznamenávám událost tak, jak se mi uchovala v mé dětské paměti.

Potomci Jany Horné - tetičky Jeny - měli velmi romantické osudy, ale to už je nad rámec tohoto vypravování. Za zmínku snad ale stojí, že její syn Karel Smolík dosáhl odvodního věku ke konci první světové války v době, kdy už bylo jasné, že se to pomalu chýlí ke konci a že na frontě to není žádná sranda. Vyhnul se tedy odvodu a rodina ho schovávala. Jednou se na poslední chvíli schoval doma v truhle, když ho přišli hledat četníci a jeho sestra pak na truhle seděla, než zase odešli. Schovávat se doma bylo příliš riskantní, tak se přidal k zeleným kádrům, tj. ke skupinám mladíků, kteří se ukrývali před odvodem v lescích. Četníci po nich pátrali, zatímco sestry jim tajně nosily pod sukní jídlo na smluvená místa.

O napětí mezi českým a německým živlem v Kloboukách nás děda informuje v jiné rodinné historce:

Česť

Druhé vyprávění mojí matky.

Matka byla chudá žena, válečná vdova. Zůstali jsme jí na krku tři nezaopatřené děti. Já byl nejmladší, v době polo-osiření mi bylo sedm let. Matka se snažila nás vychovat jak nejlépe mohla, dřela po nocích, šila prádlo, ve dne chodila na nádenické práce. Když starší bratr odešel do učení - to mi bylo 11 let - neměl jsem se s kým škádlit a mnoho večerů jsem proseděl u matky a žadonil, aby mi vyprávěla něco z minulosti.

V letech jejího dospívání koncem minulého století panovala v obci německá menšina, kterou reprezentovali tehdejší starosta města Brattmann, rodina Rosenpuschova, Gesnerova, Hasellmannova a jiných mezi nimi též několik rodin židovských, které se vždy hlásily k německému živlu.

Proti nim stála pokroková skupina Čechů vedená lékárníkem Ždichyncem, Dr. Stejskalem, Fr. Šerým továrníkem, později poslancem a farářem Přemyslovským. Tito byli blízkými spolupracovníky a osobním přáteli Dr. Masaryka, které tehdy kandidoval a byl též valašským lidem zvolen za náš kraj za poslance do rakouského N.S. Oni též za spolupráce dalších pokrokových občanů mají zásluhu na vybudování původního kulturního stánku v našem městě pod názvem - Beseda Dobrovský -.

Účelem tohoto vyprávění není však úvaha o politických bojích a národnostních třenicích v našem městě. Matka jako mladá děva politice nerozuměla a ani se o tyto věci nezajímala. To by bylo nutno hledat v jiných historických pramenech. Zmínka má být pouze úvodem k jiné události a to, jak se politicko-národnostní boje se strany němců dovedly vyhrotit až k neuvěřitelné osobní zášti, na kterou měl doplatit farář Přemyslovský a neangažovaný člověk, mají matky strýc Florian Boženek. Jednalo se o plánovaný zločin.

Matčin strýc, všeobecně nazývaný Froliš, byl obyčejný pracující člověk. Byl držitelem nepatrné zemědělské půdy, choval si kravku a kozu, chodil na sezonní práce a hodně pytlačil. Nebyl sám. Stávalo se že se odbývaly dva hony v jednom dnu. Páni honili oficielně zatím co strýc Froliš zorganizoval se svými kumpány druhý hon na opačné straně katastru. Někdy se je pánům nepodařilo usvědčit, jindy zato odkroutili týdny v base. Nájemce honitby Brattmann po čase usoudil, že z pytláka by mohl být dobrý hajný, nabídl strýcovi Frolišovi tuto funkci a strýc přijali. Sloužili poctivě už několik let, když došlo mezi starostou Brattmannem a farářem Přemyslovským z důvodů národnostních k nesmiřitelnému nepřátelství.

Nastala doba nejkrásnějšího ročního období, podzimu. Na strništích a úhorech se proháněl mírný vánek, babí léto se projevovalo sítí pavučinových vláken vznášejících se ve vzduchu, lesy a háje se jiskřily nádherně do hnědočerveně zbarvených listů a prosycovaly okolí příjemnou, nevyslovitelnou vůní. A nastala také doba mysliveckých žní, doba honů.

I zavolal si Brattmann strýca Froliše do soukromé kanceláře, pěkně ho přivítal, nabídl štamprličku a vyzval ho aby se posadil. Strýcovi bylo takové uvítání od němce trochu nápadné, neříkali však nic, posadili se, zabafali ze své nerozlučné fajfky a čekali co bude. Starosta Brattmann si také zapálil dlouhou trézku, zabořil se do hlubokého křesla a po odbytí pracovních záležitostí počal okolkovat. Bývalo zvykem že páni svým podřízeným tykali a hovořili k nim jejich nářečím.
"Tož počůvaj Frolišu neco ti povím. Šak vím že sa nemáš zle, máš tu kozu a krávu, já ťa také slušně platím a vím, že si semtam nejakého toho ušáka lebo aj srnca lépneš na černo, ale to nic, to ti vyčítat nechcu. Su s tebů spokojený a proto ti přeju. A tož abys ale věděl mohl by sas mět lepší, no naozaj mohl by sas mět setsakrmetsky dobře - kdybys chtěl -."
Strýc čučali, bafali z fajfky a čakali co dál z něho vyleze.
"A tož ti povím. Na Hanej je k mání grunt. Povidám grunt, třicet měřic pola, dobytek, koně, chalupa, hospodářské stavéní, ozimé je zaseté, zkrátka všecko enom sa nastěhovat a hospodářit. A je to všecko zadarmo - eh hm, no zadarmo enem za nejaků službu, rozumíš za nejaků službu, kerá by ťa nic nestála".
Nastalo ticho, strýc sebů na sesli zavrtěli, odkašlali a po chvíli povidali: "tož pantáto víte, to co povidáte je lákavé, ale aj jakési hlúpé, když nevím o co ide, co ode mňa chcete. Mám tolik filipa, že enem tak pro nic za nic sa grunty nerozdávajů, tož s tím na plac".
"Povím ti pod jednů podmínků. Ať sa bude dět co sa bude dět, esli přistůpíš lebo nepřistůpíš nikde, nikdy ani muk, mosíš sa zapřísahat, že to ostane mezi nama, ináč bys na to sám doplatil, škaredě doplatil to mně věř. Budů hony, termín ti neurčuju, zkrátka na nekterém honě. Ty si hajný, ty zaváďáš a při tom lebo při leči, to nechám na tobě, zakopneš, nešťastnů náhodů ti vyjde rana a ta rana jako nešťastnů náhodů zasáhne druhého střelca. A mosí to být najisto, nuláky lebo sekané broky".
Strýc vyvalili oči, otevřeli hubu až jim fajka vypadla a nebyli mocni souvislého slova jenom zakoktali: "a, a jak tomu rozumím to vy chcete jako nekoho ..." "ano nekoho" skočil mu do řeči starosta - "aj ti povím koho, týká sa to farářa, ano farářa Přemyslovského".
"Á pane starosto myslíte, že bych jako věřící křesťan mohl neco takového udělat? To ode mňa nechtějte, to já nemožu udělat"
"Radím ti dobře, eště bys mohl pro začátek dostat aj pár desítek rýnských, rozmysli si to a přiď zítra".
"Já su pa, pantáto, pane starosto rozmyslený, to neudělám ani za deset gruntů na Hanéj. Leda vám možu slůbiť, že to co řečnujete ostane mezi nama, nato sa možete spoléhnůť".

S těmi slovy vyrazili strýc Froliš z kanceláře ven. Nešli však domů. Namířili si to přes Zástodolí, podle potůčku Kamenným dílem a přes Baranicu na Jeleňovsků. Tam si vyhlédli pařez, usedli, zapálili vyhaslou fajku a počali dumat, uklidňovat se. Rozhlédli se po okolí, po tom svém krásném valašském kraji, kde bylo jim dopřáno se narodit, kde znali každý chodníček, každý kámen. Opustit rodné místo svých otců a dědů za takovů hanebnů cenu, žluč se v nich bouřila - zatracený němčůr - ne nikdy ani za dvacet gruntů.

Slovo dané Brattmannovi strýc Froliš dodržali.

Až po létech, když poznali že síly jejich ochabují a se vytrácejí a že musí navždy opustit toto slzavé údolí, svolali k svému loži blízké i vzdálenější příbuzné a vyzpovídali se z cizích hříšných myšlenek. Jejich poslední slova před podáním rukou na smrtelné posteli byla:

"Umírám v chudobě s čistým svědomím".
"Radím vám, uchováte-li si čisté svědomí chováte poklad nejdražší"
"Odcházím s uspokojením, že jsem neposkvrnil svoji česť".

A za několik hodin odlétla jejich ušlechtilá duše do nenávratna...

I když je pravda, že z městského archivu Valašských Klobouk se toho ze známých důvodů dochovalo méně, než bývá u srovnatelných měst zvykem, máme k dispozici některé zajímavé prameny. Jedná se zejména o pamětní list klobouckého měšťana Kráčelíka popisující události z období kuruckého vpádu, který autor na vlastní kůži zažil. Tato tzv. Kráčelíkova kronika se špatně shání, a proto ji zde ocitujeme v úplnosti.

Ferenc Rakoczy, kníže sedmihradský, jsa u císařského dvoru ve Vídni vychován, pro nejakou nevěrnost, která v něm proti jeho cís. a král milosti shledána byla, do areštu ve Vídni dán jest byl, a několik let o něm zůstával. Nic však méně podvedl vojáka, který při něm šilboch stál, a z areštu skrz nejakou paní vypraktycirován byl. Potom leta Páně 1703 v Uhřích proti jeho cís. a král milosti rebelii zdvihl, která trvala až do r. 1710. Město naše Klobouky Kuruci r. 1704 vypálili, kdežto až do r. 1736 dokonale vystavěno nebylo. Sedm let v naších horách na Vyškově jak v létě tak v zimě jsme zůstávali, a skrze to v naších horách přebývání lišky a zajíci, vlci a mnohá zvěř z hor vyšli a v městě Kloboucích v pecích 7 let své obydlí měli a tam líhli.

V těch letech u Brumova na panských Újezdech, nad Bilnici pana hejtmana našeho, Karla Lanzera, a 50 mužů našch sousedů Kuruci zbili. Podruhékráte u Brumova na Březové 20 hajduků a jejích lieutenanta Stankla zabili. Jeden hajduk z lukovského panství silně utíkal; Kuruc na koni se za ním pustil, dohoniv ho, na něho palašem se hnal. To bylo nad rybníkem, který pod zámkem leží; ale my sousedi jsme ze zámku na něho křičeli, aby se pamatoval, a ten se na to Kuruce obrátil, a do prsou mu střelil a tak svůj život obhájil.

V těch letech Kuruci zemské dragouny ze Štítné až do Vlachovic hnali, kde tito v kaštyli se zavřeli a Kuruci je obléhali, a v tom kaštyli dva dragouny oknem ze srupka mléčného jeden Kuruc zastřelil. Až ho tam zmerkovali, teprvé do toho srupka stříleli a jeho tam odtáď vyhnali a potom na vlachovském mostě ho zastřelili. Y jiných Kuruců také mnoho postříleli a do řeky jich pod Vlachovicemi házeli, tak že několik let ryby a rací z nich svou živnost měli."

V těch letech padli Kuruci na Slavičín a v Bojkovicích byla kompagnie rejtarů. Tito se po nich pustili a mezi Hradkem a Rakotnici v té březíně jich zbili, jenom čtyři z nich vyšli. Z těchto 4 tehdějšího času jeden na našem zámku brumovském za drába sloužil.

V těch letech byli při Brumově zemšti a krajští páni hejtmani a moc vojska i s Hajduky z Hrozenkova měli (totiž proti Kurucům). Ti ale na stranu udeřili a poněvadž Brumov již vypálený byl, tak jak je zdíle města Brumova, tak sobě ten lid ze zdíle oheň kladl, a kolo něho ležel. Potom při půl noci Kurůci jaksi vartu obešli, k tomu ohni takovou střelbu pustili, až všechen ten oheň rozprášili, ale z mužů žádného nezastřelili. Potom se v Brumově takové larmo stalo a při tom turnaji neb honění z našich i Kuruců někteří na placi ležet zůstali. My pak jsme se domnívali, že již Kuruc v zámku je. Takový hrozný strach skrze takovou střelbu a křik byl. A když se naši vojáci po těch Kurucích hnali, na panských Újezdech všecku kuruckou pěchotu předběhli, a tito jich podvedli, pravili, že jsou hrozenkovští hajduci a tam prý k Vláře se hnali, tam prý Kuruci uchodí, a vojáci opustivše jich do Vlaře se hnali. A tá pěchova pro strach utíkala jinou stranou a tak své živobytí vypraktycirovala.

V těch letech brumovský pan farář, pater Johannes Trhalík byl se dostal do Ořechového za faráře, (to jest nynější velebný p. děkan brumovský) a do Brumova dostal se jiný, nevím, odkud byl rodem. Tento když své věci na Brumov vezl, střetli se sním v barancové chrasti u Klobouk Kuruci, všechno mu zebrali, jeho do naha vyslékli, k tomu sroubali a tak, jak ho matka porodila málo živého nechali. Nebohý kněz nočního času volal, křičel, pro Boha prosil, od lidí pomoci žádal, ale nebylo žádného, kdoby se nad ním byl slitoval. Křičel: Křešťanká duše, smiluj se, smiluj se nade mnou a nedej mé duši zahynouti!

Když takový křik od toho nebohého kněze slyšan byl, nějaká Dorota Pivečkova, vdova, se ještě v Kloboucích zdržovala, ta o půl noci vyšla ven, poslouchala, zdali Kuruc někde nejde, a tá uslyšela ten křik a to žalostné volání; šla za tím křikem najdouc toho ubohého kněze. Nepoznala, kdoby byl, až on se jí přiznal. Milý křesťane! já jsem farář brumovský, nedej, pro Boha prosím, nedej mé duši zahynouti. A když ona to uslyšela, plakala a naříkala nad tou velikou ukrutností a nad těch psů tyranstvím a nemohouc mu sama pomoci běžela tedy do Klobouk, tu ale nebylo lidu, neb jsme jak svrchu doloženo jest, sedm let v horách bydleli, až přece ve špitále našla jednu žebračku a tu prosila, aby s ní šla. Potom do plachty toho nebohého kněze svázaly a na sochoře do Klobouk přinesly. V Kloboucích zdržoval se pan páter Samuel, františkán z Pruského; neb náš pan farář tehdáž v sichcovských horách zůstával, a ten františkán toho kněze k smrti disponiroval, a jak mu pak velebnou svátost podal, tak skončil život svůj.

V těch letech byla na Vsetíně výprava z Moravy, Kuruci pak tam na ně padli, do zámku se dostali a tuto výpravu všechnu zamordovali. I obyvatele vsetínské i patera missionáře M. Rosaliho z Jezovitů ukrutně zroubali a zamordovali. Tak na Vsetíně zůstala jen malá částka lidu. 4 chlapce a 10 panen nechali. To býl ten Očkaj, kterého dočkali.

V těch letech Čistějov město ukrutně vypálili a na 5000 lidu s dětmi k tomu zmordovali, císařskou lvovou zahradu zrunýrovali a lvy postříleli. V Čistějově na památku, jak na Vsetíně, nechali 10 pacholat a 4 panny.

Až v r. 1710 generál Haister za Trenčínem na černých jarkách Kuruce na hlavu porazil a konec té rebelii učinil. Sám Rakoczy tam přítomen byl a dva koně jeden rejtar pod ním zastřelil, chtě jeho živého dostati. Za to, že ho nezastřelil, dal general Haister toho rejtara zničiti.

My pak až do r. 1711 z hor do Klobuk jsme se stěhovali, i ti, kteří byli po světě rozejděni, přiblížovali se ku svým příbytkům zplundrovaným. V těch letech strhlo se morové rány nakažení v r. 1714. Trvalo přes jeden rok, totiž v Uh. Brodě, v Hradišti ve Vyškově a v jiných městech.

Vraťme se k vdově Dorotě Pivečkové, která našla umírajícího brumovského faráře a pomohla ho dopravit do Klobouk. Jednalo se pravděpodobně o naši pramáti pozůstalou po Matěji Pivečkovi, který převzal rodinný grunt roku 1681 po svém bratru Šimonovi. Chceme-li se držet více při zemi, můžeme myslím bezpečně konstatovat, že to byla přinejmenším nějaká naše prateta. Myslím, že jen velmi málo lidí se může pochlubit tak konkrétní tři sta let starou rodinnou příhodou.

Výrazných osobností najdeme mezi našimi kloubouckými předky mnoho a některé z nich už jsme zmínili v předchozím textu. Významná byla nepochybně trojice purkmistrů Tobiášů, a sice Tobiáš Pechanec, Tobiáš Bureš a Tobiáš Tomaštík, kteří jsou našimi přímými předky, stejně jako křižanovský farář Tobiáš Fúsek který roku 1764 zřídil nadaci pro kloboucké studenty, purkmistr Josef Boženek nebo spolumajitel Brattmanovy manufaktury Šimšálek, kteří byli našimi příbuznými podle jména. O velkorysosti Tobiáše Tomaštíka svědčí například fakt, že roku 1792 odkázal celých 1000 zlatých špitálu. Nad všechny ovšem ční monumentální zjev pradědečka Anny Horné, postřihovače Jana Böhma, který byl zároveň dvěma způsoby prapradědečkem jejího manžela Josefa Pechance.

První zápis o něm nacházíme v matrice k roku 1776, kdy se oženil s Kateřinou Tomaštíkovou. V tomto zápise je uveden jako pozůstalý syn postřihovače Jana Böhma. Postřihovač se měl teoreticky zabývat zušlechťováním sukna pomocí dlouhých břitů, které z jeho povrchu seřezávaly chloupky. Ve skutečnosti však většina postřihovačů provozovala obchod s plátnem. Živnost zřejmě vynášela, protože deset let po svatbě koupil Jan Böhm v dražbě dům na náměstí. V gruntovní knize jsou přesně vypsány podmínky transakce a doslovně ocitována listina rytíře Josefa Bernarda Zhorského ze Zhoře, dle které osvobozuje tento měšťanský dům od všech poddanských povinností s výjimkou poplatků za případné čepování vína. Není tam však bohužel uvedeno, odkud kupující původně pocházel.

Život rodiny v následujícím období snad nejlépe dokreslí dlužní úpis vystavený roku 1798, který s výjimkou modernizace pravopisu uvedeme v úplnosti.

Obligaci Joan Böhma k rukám Josefa Boženka na 600 rýnských

Poněvadž mně můj pan švagr Josef Boženek, klobuckej měšťan, šest set rejnských k zaplacení toho dluhu, který já panu agentovi Pernoltovi složiti povinen jsem, s tím závazkem zapůjčil, že já jemu takový kapitál s pěti pro cento interesem proti čtvrtroční vejpovědi zaplatiti povinen budu. Tehdy se já taky na takový způsob ty peníze složiti uvoluji a jemu, mýmu švagrovi Boženkovi, za hypotéku nejenom moje dva v městě Klobúcích ležící domy, nýbrž taky moje hospodářství v dědině Lipině za hypotéku podstavuji. Pro větší jistotu toho dluhu jemu Josefovi Boženkovi taky všecky moje pretensy a mé jmění co u pana Zhořského na Brumově mám a kteréžto v deskách zemských ujištěné jest a svým časem ujištěné bude jakožto hypotéku zapisuji a právo dávám, že on ten svůj kapitál na ty nadjmenovaný hypotéky improtokollirovat a intabulirovat dáti může, kterážto obligaci pro větší víru nejenom ode mne, nóbrž taky od těch dolestojících svědků podepsána byla.

Jenž se stalo v královském městě Brně dne 14ho dubna 1798
L.S. Anton Karlický, svědek
L.S. Joann Beránek, svědek
L.S. Joann Böhm, dlužník

Léta páně 1802 dne 12ho aprila dle slavného brumovského justiciárského nařízení od 1ho aprila 1802 jest tato obligaci na 600 rýnských k rukám Josefa Boženka v gruntovní knize města Klobúk Fol. 609 na dům Joanesa Böhma pod domovním Nr. 189 pomerkovaná, a Libro Instrumentorum Fol. 29 obšírnějc od slova k slovu vtažená.

Sig. Klobuk Anno et Die ut supra
Josef Boženek, purkmistr

Shrňme si zjevné i méně zjevné závěry, které z tohoto zápisu vyplývají.

• Jan Böhm byl švagrem purkmistra Josefa Boženka (nemluvě o tom, že byl zetěm bývalého purkmistra Tobiáše Tomaštíka).
• Měl dva domy v Kloboukách a statek v Lipině. Navíc jeden z nich byl obzvláště privilegovaný svobodný právovárečný měšťanský dům na náměstí.
• Měl aktiva u jednoho ze spolumajitelů brumovského panství rytíře Zhorského, a to v době, kdy většina lidí byla u vrchnosti setrvale zadlužená.
• Jeho nároky byly zaneseny v zemských deskách, které byly normálně vyhrazené jen šlechtickým majitelům velkostatků.
• Věnoval se nejspíš nejrůznějšímu velkoobchodu s plátnem, o čemž svědčí výše dlužné částky i to, že ji dlužil agentovi. Kdyby pouze vykupoval plátno od jednotlivých soukeníků a prodával dál, dlužil by spíš agent Pernolt jemu.
• V době, kdy většina obyvatel hospodařila na svém vesnickém políčku a dokonce ještě mnohdy chodila na robotu, pobýval Jan Böhm v královském městě Brně, vyřizoval tam obchodní záležitosti a podepisoval právní akty. Jeho obchodní vztahy se tedy neomezovaly jen na úzké okolí Klobouk.
• Jan Böhm měl svou vlastní pečeť. Svědčí o tom zkratka L.S. (loco sigilli), která v opisech úředních listin označuje přítomnost pečeti na originále. Svědčí o tom i jiný dokument, kde Jan Böhm uvádí, že jej vlastnoručně podepsal a "užívající pečetí potvrdil". V německém zápise o splacení výše uvedené dlužné částky se zmiňuje firma "Tuchhandlung Johann Böhm & Compagnie". Jan Böhm tedy zřejmě vlastnil malou obchodní společnost a pečeť měla funkci jejího razítka.

To vše nám vykresluje Jana Böhma jako osobnost značného formátu. Není toho však ještě dost. Roku 1804 si společně s klobouckým barvířem Kristiánem Gessnerem pronajal od hraběte Jana Wengerského de Monte l'Abbate keramickou manufakturu v Bystřici pod Hostýnem. Podnik se však nějak nevydařil a již napřesrok byla manufaktura uzavřena. Jan Böhm se pak dlouho soudil s bystřickou vrchností, aby nakonec byl nucen roku 1807 zaplatit 6055 rýnských zlatých za pronájem a odebraný materiál. O výši této částky si můžeme udělat jakousi představu z faktu, že za pár měsíců prodal Jan Böhm chalupu č.p. 350 bez polností za 185 zlatých.

Příhoda s bystřickou manufakturou našeho pradědečka nezruinovala. Svědčí o tom jednak fakt, že roku 1821 stále vlastnil dům na náměstí koupený před pětatřiceti lety, jednak následující úryvek z článku Bedřicha Havlíčka "Z dějin soukenické a papučářské výroby ve Valašských Kloboukách".

Že se klobouckým soukenickým velkopodnikatelům již na začátku XIX. století dobře vedlo, o tom svědčí skutečnost, že Jan Böhm, mistr soukenický, měšťan kloboucký, koupil v roce 1802 za 31.000 zl. statek Návojnou ve veřejné dražbě, avšak již roku 1804 ji prodal se ziskem za 52.000 zlatých.

Pokud vám to ještě tak docela nedošlo, zopakuji to ještě jednou jinými slovy: Náš kloboucký prapradědeček si v roce 1802 koupil šlechtické panství. Slovo statek totiž v této souvislosti znamená velkostatek, neboli deskový statek neboli šlechtickou feudální državu. Odborníci rozlišují statky alodní, manské a já nevím jaké, ale to je pro nás v tuto chvíli poměrně vedlejší. Podstatné je, že Jan Böhm de facto vlastnil vesnici, jejíž obyvatelé mu byli povinováni poddanskými povinnostmi. V této době již sice neexistovalo nevolnictví, ale poddanství a z něho vyplývající dávky a mnohdy i robota ještě přetrvávaly. Kdo mi nevěří, může si v každé lepší knihovně půjčit Peřinkovu Vlastivědu Moravskou, okres valašskokloboucký a nalistovat na straně 203 historii obce Návojná. Dočte se tam, že Jan Bernard Zhorský ze Zhoře roku 1802 zemřel, a proto byla ves prodána v dražbě, kde ji koupil právě klobucký měšťan Jan Böhm, jenž ji následně prodal Janu rytíři Scharfovi. Ve světle těchto faktů byl krach bystřické manufaktury pro rodinu asi poměrně neškodnou lapálií.

V okresním archivu ve Zlíně se dochoval německy psaný koncept dopisu datovaný 6.2.1797 ve Vídni, který adresoval neidentifikovaný soukenický velkopodnikatel vysoce urozenému zemskému advokátovi do Brna. Dopis se zabývá různými obchodními záležitostmi, které jsou bez znalosti souvislostí většinou nesrozumitelné. Zajímavá je pasáž, kde pisatel uvádí, že skrze francouzskou válku a uzavřené hranice utrpěl značné škody, nicméně jako čestný muž je připraven uhradit všechny pohledávky. Pro nás je ovšem zajímavé především to, že v úvodní části dopisu se zmiňuje pan Jan Böhm v souvislosti s jeho přítomností na obchodní schůzce. Tento dopis názorně dokumentuje, že ať člověk sáhne ve zlínském archivu na cokoliv, píše se tam o naší rodině.

Kolem roku 1810 ručil Jan Böhm za půjčku svému synu Josefovi, majiteli lékárny v Uherském Brodě a tutéž službu poskytl i synu Janovi, který byl v té době mydlářem v Kroměříži. Tím se mi zároveň splnil dávný sen najít ve svém starším rodokmenu měšťany mého rodného města. Paradoxně se tak nestalo na straně mého otce, jehož rodina od Kroměříže pochází, ale na straně mé matky pocházející z dalekého Valašska. K úplné spokojenosti bych ale potřeboval najít v Kroměříži přímého předka, pokud možno ještě v období před zrušením nevolnictví.

Dům Jana Böhma č.p. 189 zdědila jeho dcera Františka provdaná Horná a vyrůstal tam i její syn, náš prapradědeček František. Prababička Anna se ale už narodila v domě č.p. 257 zmiňovaném v článku o požáru, zatímco č.p. 189 zůstalo v držení jiné větve rodiny Horných. Na přelomu století byl dům přestavěn v secesním stylu, zřejmě v rámci obnovy po požáru a dnes v něm sídlí kloboucká radnice. Je možné, že někdo z našich příbuzných podlehl módní vlně poněmčování, protože nedávno vydaný informační leták hovoří o bývalé Hornově budově.

Jan Böhm tedy rozhodně nebyl žádné béčko. Přes nezdar podniku s bystřickou manufakturou můžeme konstatovat, že byl příslušníkem naší vůbec nejstarší podnikatelské generace. O to zajímavější by bylo sledovat původ této rodiny hlouběji do minulosti. To se však zatím nepodařilo. Vzhledem k šíři aktivit našeho předka po něm ale zůstalo mnoho různých záznamů a lze si dělat naděje, že se tajemství jeho původu podaří rozluštit. Můžeme se nadít čehokoli. Böhmovi mohli být moravští měšťané, vesničtí chudáci, kteří se vypracovali, podnikatelé z ciziny, pokřtění židovští obchodníci nebo potomci kloboucké rodiny Čechových, kteří si z obchodních důvodů poněmčili jméno.

Aktualizováno k 29.11.1999